Rok: 1998
Téma: Politika

V Asii se rozšířil virus ptačí chřipky a Evropská unie z tohoto důvodu zakázala dovoz drůbeže do členských států.

Česká republika v lednu 1998 vstoupila do roku předčasných parlamentních voleb. Odhadovalo se, že republika prožije super volební rok – občané mohli volit ve volbách do dolní komory Parlamentu ČR, doplnit počty členů horní komory Parlamentu ČR a rozhodnout i o politické reprezentaci obcí a měst. Dále se vedla jednání o termínu předčasných voleb, kdy např. někdejší předseda ČSSD a předseda Poslanecké sněmovny Miloš Zeman požadoval nejprve uskutečnění voleb do poloviny roku, posléze však své výroky mírnil a spokojil by se i s termínem do konce roku 1998. Druhým mužem sociální demokracie byl Vladimír Špidla, zastávající post místopředsedy strany a předsedy výboru pro sociální politiku a zdravotnictví v Poslanecké sněmovně. Další postavou, které si média začala v této době všímat, byl „benjamínek“ ČSSD a „chráněnec“ Miloše Zemana, Stanislav Gross. Dobový tisk velmi často komentoval postupnou proměnu břitkého komentátora a autora mnoha nesmiřitelných bonmotů, Miloše Zemana, v politika veskrze pragmatického a potenciálního sestavovatele budoucí vlády. V době hluboké krize ODS postižené korupčními a politickými skandály Miloš Zeman a vedení ČSSD pořádali „kulaté stoly“ vybízející strany k jednání a kooperaci. Politické strany posléze začaly uvažovat o strategiích volební kampaně do předčasných voleb, ve které chtěly omezit využívání velkoplošných poutačů, a naopak se soustředit na tzv. kontaktní kampaň. Rovněž žádaly zákonné nastavení regulativu pro množství finančních prostředků využitých na volební kampaň a např. ČSSD navrhovala limit na kandidující politickou stranu či uskupení 30 mil. Kč bez DPH.

Do roku 1998 se přenesl i skandál kolem financování vládní strany ODS. Aféru rozpoutal velvyslanec ve Švédsku Petr Kolář, který na podzim předcházejícího roku prohlásil, že pravou identitu sponzorů ODS znali čelní představitelé strany již před volbami konaných na podzim 1996. Strana odmítala vydat podklady pro vyšetřování ekonomické kontrarozvědce. Pro ODS rok 1998 neznamenal pouze skandál a vyšetřování volební kampaně, ale také uvnitř strany probíhal názorový rozkol týkající se účasti členů strany v „úřednické“ vládě Josefa Tošovského, která měla zemi dovést k předčasným volbám. Krize strany vyvrcholila vznikem tří nových politických uskupení – Unií svobody v čele s Janem Rumlem, Stranou konzervativní smlouvy s bývalým policejním prezidentem Stanislavem Novotným a středopravicovou stranou nazvanou Politický klub – Strana demokratického středu, kterou založil poslanec Jozef Wagner. ODS ztrácela i dle sociologických průzkumů přízeň voličů – z dominantního postavení s 30 % se její preference propadly pod 14 %. Tohoto zakolísání naopak využila levicová ČSSD, která dosahovala v průzkumech až 30% potenciální voličské podpory občanů.

Na mezinárodním poli se dlouhodobě řešily důsledky a stávající problém s politickým uspořádáním po rozpadu Jugoslávie a následného vojenského konfliktu, který trval od března 1991 do listopadu 2001. Daytonská dohoda z roku 1995 upřednostňovala jednotnou Bosnu a Hercegovinu složenou z muslimsko-chorvatské federace a Republiky srbské v Bosně. Bosenští Chorvaté ovšem stále prosazovali své začlenění pod nově vzniklé Chorvatsko, bosenští Srbové naopak chtěli raději náležet pod Srbsko.

Do světa se rozšířily zprávy o výsledcích prezidentských voleb v Keni, které se kolanly 29: a 30. Prosince 1997. Keňský prezident Daniel arap Moi, který vedl zemi již devatenáctým rokem byl znovuzvolen se ziskem 40% hlasů (druhý kandidát v pořadí skočnil Mwai Kibaki s 31%) a zůstal ve funkci i pro další pětileté funkční období. Nakonec v pořadí historicky druhý keňský prezident (a nástupce legendárního „Otce zakladatele státu“ Jomo Kenyatty), vládl od roku 1978 do roku 2002.

V oblasti afrického Magrebu nepanovala v prvních dnech roku 1998 mírová nálada. V západním Alžírsku docházelo opakovaně k teroristickým útokům v průběhu muslimského postního měsíce Ramadánu, za nimiž stáli muslimští fundamentalisté. Konflikt v oblasti začal v roce 1991, kdy úřady podporované armádou zrušily parlamentní volby, ve kterých v prvním kole hlasování vítězila fundamentalistická strana Islámská fronta spásy (FIS). Útoky byly směřovány především na civilní obyvatelstvo, jichž v konfliktu zemřelo na sedm desítek tisíc. Evropská unie chtěla vyslat misi pro prošetření masakrů na civilním obyvatelstvu, resp. delegace měla poskytnout zevrubnou zprávu o situaci v zemi a EU by následně rozhodla o dalších krocích. Alžírská vláda přijetí delegace odmítla pro údajnou nekompetenci jejích členů, ačkoliv byla složena z ředitelů sekcí ministerstev zahraničí Lucemburska, Velké Británie a Rakouska. Alžírská občanská válka skončila v roce 2002 vítězstvím vládních sil a za celou svou dobu si vyžádala něco mezi 44 až 150 tisíci obětí.

Dva a půl tisíce kurdských uprchlíků z Turecka, kteří na přelomu prosince 1997 a ledna 1998 přistálo u břehů jižní Itálie, aby zde požádali o azyl. Tolerantní postoj italských úřadů (např. starosty jihoitalského města Badolato) způsobil spor mezi zeměmi EU, neboť Německo, Rakousko a Francie požadovaly odmítnutí přístupu migrantům do země, aby jim bylo zamezeno v případném pohybu do dalších evropských zemí. Uprchlíci pocházeli především z oblasti jihovýchodního Turecka, kde Kurdové vedli více jak 13 let boje s tureckou armádou, která vůči nim postupovala obzvlášť brutálně. Z tohoto důvodu také zástupci Evropské unie odmítli zahájit rozhovory o členství Turecka. Naopak zemí, jež přijala tisíce kurdských utečenců, byla jihoevropská Itálie. Představitelé Evropské unie vyzvali Turecko, aby situaci s Kurdy, a tím i migraci do evropských zemí, řešila. EU chtěla zpřísnit režim na hranicích, aby nedocházelo ke zneužívání situace Kurdů k záměrnému obohacování např. převaděčských skupin, jež měly své zázemí zejména v Turecku.

Prezident Václav Havel vyzval spoluobčany ve svém novoročním projevu k větší aktivitě ve věcech veřejných.

Prezident Václav Havel jmenoval dočasnou vládu Josefa Tošovského, někdejšího guvernéra České národní banky. Vláda získala důvěru na konci ledna a Tošovský se tak stal na 5 měsíců premiérem. Lednovým jmenováním skončilo období vlády v čele s premiérem Václavem Klausem. Politické strany zastoupené v poslanecké sněmovně se však nemohly shodnout na samotném mechanismu a termínu vypsání voleb. Tošovského vláda si za jednu z prioritních oblastí vytyčila boj s korupcí.

Ministrem kultury v novém kabinetu Josefa Tošovského se stal bývalý populární herec a diplomat Martin Stropnický. Stropnický vedl diplomatickou misi v první polovině 90. let v Portugalsku a Itálii. Jeho otec působil v zahraničním obchodu a Stropnický tak vyrůstal mimo Československa i v Itálii a Turecku, kde se naučil cizím jazykům – francouzštině, angličtině, italštině, ruštině a při svém pracovním pobytu na Pyrenejském poloostrově přidal i portugalštinu.

Události prvních dvou dní nového roku opět upozornili na nedobrou situaci v Severním Irsku, kde protestanté na nový rok provedli další z útoků na katolické obyvatelstvo Ulsteru a ti následně útoky opětovali. Ačkoliv na rozdíl od jiných případů nedošlo k žádným obětem ani zraněním, započatý mírový proces završený tzv. velkopáteční (či belfastskou) dohodou byl těmito činy ohrožen.

Litevským prezidentem se stal bývalý emigrant Valdas Adamkus. Americký ekolog emigroval spolu s rodiči v roce 1949 do Spojených států amerických a usadili se v Chicagu, kde později Adamkus získal americké občanství. I přes původní pochybnosti, zdali délka jeho pobytu v zahraničí nebude v rozporu s lotyšskými zákony, nakonec litevské soudy potvrdily legálnost jeho kandidatury. Ve volbách ve druhé kole velmi těšně porazil svého protikandidáta Artürase Paulauskase a to v poměru 49,96% (968.031 hlasů) ku 49,22% (953.775) hlasů. Svůj mandát posléze získal i v roce 2004, když byl nenadále odvolán po sérií korupčních skandálů prezident Rolandas Paksas.

Do Bosny, konkrétně to severobosenského města Brčko, putovaly vozy české výroby – Škoda Felicie. Získala je multietnická nově vzniklá policejní jednotka Srbů, Chorvatů a Muslimů. Nákup však nezafinancovala Česká republika, ale Japonsko. Jednotka měla svým fungováním přispět ke zmírnění napětí v oblasti po tzv. válce v Jugoslávii, kterou si nárokují všechny zmíněné skupiny obyvatel. Brčko bylo oblastí, jehož statut neurčovala tzv. daytonská dohoda uzavírající válečný konflikt na Balkánu v roce 1995.

Média ubírala pozornost i na Spojené státy, kde se zrodil jeden z největších politicko-společenských skandálů spojený s prezidentem této velmoci. Bill Clinton byl nejprve nařčen ze sexuálního obtěžování Paulou Jonesovou a také stážistkou Monicou Lewinskou, se kterou měl mít poměr. Možnost rezignace Clintona ovlivnila nejen světovou politiku, ale také finanční trh i hodnotu amerického dolaru, který zaznamenal v průběhu aféry pokles. Clinton opakovaně na tiskových konferencích odmítal veškerá obvinění. Pro kauzy vznikala nejrůznější označení, např. aféra Lewinská či Monicagate.

Mnichovský soud se zabýval případem poslance Evropského parlamentu a francouzského předsedy krajně pravicové strany Národní fronty, Jean-Mari Le Pena, který opakovaně prohlásil, že existence plynových komor je „pouhý detail dějin druhé světové války“. Za své výroky čelil Le Pen podezření z podněcování rasové nenávisti a popírání holokaustu. Za podobné názory byl již ve Francii na začátku devadesátých let dvakrát souzen. Evropský parlament nakonec zbavil Le Pena poslanecké imunity v říjnu 1998 a za své výroky byl nakonec odsouzen v červnu 1999.

Společenským tématem se stal i rasismus a diskriminace menšin, zejména pak romského etnika. Dějiny Romů na českém území byly, dle novinových článků, dějinami poprav, perzekuce, genocidy a násilné asimilace. V roce 1997 odešlo především do Kanady a Velké Británie množství příslušníků tohoto etnika. Mnozí se však s novým rokem vrátili zpět do ČR, když jim byla zamítnuta žádost o azyl. Rasistický motiv měly i útoky žhářů na romskou rodinu v Krnově na Bruntálsku. Při prvním útoku na dům utrpěla žena popáleniny druhého a třetího stupně, při druhém útočníci zápalnými lahvemi zničili osobní automobil. Rasismus se nevyhnul ani politické scéně. Rasisticky, a především protiromsky zaměřený návrh člena ČSSD ke zlepšení sociální situace rodin s dětmi spočíval ve zvýšení podpory matkám s vysokoškolským vzděláním, které by tak byly motivovány k rození více dětí. Tehdejší ředitel Úřadu práce v Českých Budějovicích chtěl tímto dosáhnout „zkvalitnění populace“.

Policií ČR byl před Poslaneckou sněmovou v Praze zatčen a převezen do vazby předseda republikánské strany SPR-RSČ, Miroslav Sládek, který byl v červenci 1997 obžalován z podněcování k národnostní a rasové nenávisti. V případě shledání vinným hrozil Sládkovi až rok vězení za rasistické slovní útoky na německý národ pronesenými v lednu 1997. Sládek údajně kladl aktivní odpor a nechtěl nasednout do policejního vozu. Jeho případ znovu rozdmýchal diskuze o šíři poslanecké imunity. Ve vazební cele strávil 17 dní, včetně okamžiků prezidentské volby, do níž také mj. kandidoval a v níž byl nakonec o jeden hlas ve druhém kole zvolen Václav Havel. Sládek byl propuštěn 23. ledna 1998 rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1. Sládek sám dodnes tento případ interpretuje jako pomstu někdejších politických elit vůči své osobě.

Bývalý náměstek ministra obrany Miroslav Kalousek uvažoval o vstupu do vysoké politiky.

Město Teplice vyzkoušelo kamerový systém na nechvalně proslulé silnici E 55. Tímto krokem chtěla teplická radnice přispět k prevenci zločinu ve městě a přilehlé obci Dubí. Systém byl nainstalován na několika místech, kde bydleli tzv. nepřizpůsobiví občané. Kamerové záznamy měly sloužit jako důkazní materiál pro případné prokazování trestné činnosti.

Česká republika disponovala dle britského výzkumného ústavu Royal United Sevices Institute for Defence Studies 67. nejsilnější armádou v rámci světového porovnání vojenských sil. Na základě schopnosti jednotlivých států použít ozbrojené síly k ovlivnění událostí za hranicemi státu byl vytvořen seznam připravenosti zemí k rozmístění vojsk. První příčku obsadily Spojené státy americké, které následovala Čína, Rusko a Francie. ČR skončila v sedmé desítce před Maďarskem a Slovenskem.

Lékařský odborový klub (LOK), jehož vznik inicioval a posléze mu od listopadu 1998 předsedal MUDr. David Rath, zvažoval vyhlášení generální stávky, kvůli neobnovení pracovní smlouvy Rathovi ze strany Fakultní nemocnice v Praze-Motole (včele s ředitelkou Helenou Rögnerovou). Rath i nadále zůstal v hledáčku novinářů, před kterými se snažil vystupovat jako nekompromisní „muž beze strachu“. Dlouhodobým cílem LOK bylo na odborové bázi dosáhnout trojnásobného zvýšení platů českých lékařů a lékařek oproti průměru a posléze jejich průběžné valorizace.

V průběhu společného zasedání obou komor Parlamentu ČR ve Španělském sále na Pražském hradě se konala prezidentská volba. Poslanci KDU-ČSL, ODA a části ODS podporovali kandidaturu a prodloužení mandátu dosavadního prezidenta Václava Havla. Jeho protikandidáty se stali zástupce KSČM astrofyzik Stanislav Fischer a poslanec Miroslav Sládek za Sdružení pro Republiku – Republikánskou stranu Československa (SPR-RSČ), který se v době volby nacházel ve vazbě (soud však na konci ledna 1998 vynesl osvobozující rozsudek). Václav Havel byl ve volbě nakonec zvolen ve druhém kole, a to pouze o jediný hlas. Do historie se také zapsala první dáma Dagmar Havlová, která hájila svého muže před vystoupením republikánského poslance Jana Vika hlasitým pískotem. Kandidát na post prezidenta Sládek sledoval volbu pouze v televizním vysílání ve své cele v pankrácké vazební věznici. Havel se ucházel o prezidentský post již po páté – poprvé byl zvolen v roce 1989 za prezidenta ČSSR, podruhé v roce 1990 za ČSFR, následně v roce 1993 již za prezidenta samostatné České republiky. Pouze jednou nebyl zvolen, a to v červenci 1992, kdy byl na obzoru zánik československé federace a stop jeho úspěšnému zvolení vystavili slovenští poslanci Federálního shromáždění. Média se v této souvislosti zabývala otázkou potenciálního zavedení přímé volby prezidenta republiky (např. po vzoru Francie nebo Rakouska), ale tehdejší ústavní systém tuto volbu neumožňoval. Dle sociologických průzkumů by jednoznačně zvítězil i v přímé volbě Václav Havel, který splňoval tehdejší představy občanů republiky o hlavě státu – důstojný, zdrženlivý, nadstranický ovšem se zájmem o vnitropolitické záležitosti a v neposlední řadě reprezentativní zástupce republiky.

Na Slovensku se uskutečnilo první kolo volby prezidenta republiky, protože úřadujícímu Michalu Kováčovi měl vypršet mandát v březnu 1998. V prvním kole nebyl žádný ze tří kandidátů (Juraj Hraško, Štefan Markuš, Augustín Kurek) zvolen. Za vážné prezidentské kandidáty se považovali také úřadující premiér Vladimír Mečiar a Rudolf Schuster, primátor města Košice. Více než prezidentské volby znepokojovaly české politiky a podnikatele výroky slovenských kolegů o možném ukončení celní unie s ČR. Slovenský trh představoval pro české exportéry 13 % veškerého vývozu výrobků v celkové hodnotě 90 mld. Kč. Proces volby nového slovenského prezidenta se nakonec velmi protáhl a stal se také příznakem vážné politické krize v SR. I z tohoto důvodu byla následně nově uzákoněna přímá volba prezidenta a v květnu 1999 tak byla v historicky první přímé volbě zvolen prezidentem Rudolf Schuster se ziskem 47,37% (1.395.950 hlasů) před Vladimírem Mečiarem s 37,27% (1.097.956 hlasů).

Za velkou politickou i společenskou událost byla považována návštěva papeže Jana Pavla II. na Kubě. Očekávalo se, že návštěva představitele katolické církve a významné osobnosti druhé poloviny 20. století může přispět k dialogu mezi kubánskými katolíky a komunistickým režimem Fidela Castra. Papež se několikrát setkal s kubánským diktátorem, který vedl „ostrov svobody“ po více než 40 let. Na soukromé návštěvě požádal Castra o milost pro politické vězně. Zároveň odsoudil americké embargo uvalené na Kubu. Nadšený dav přerušoval svými provolávání po svobodě i hlasitým potleskem závěrečnou mši vedenou Janem Pavlem II. na havanském náměstí Revoluce.

Obavy z ovlivňování tehdejšího politického dění v ČR Ruskem měli někteří politici. Vliv Kremlu spatřovali v možné destabilizaci politické scény před vstupem ČR do Severoatlantické aliance a Evropské unie. Opakovaně se objevovaly v tisku zprávy o možné činnosti ruské rozvědky na českém území.

Uplatňování trestu smrti pokládaly novinové tituly za celosvětový problém. Upozornily na případ vražedkyně z Texasu, která čekala na vykonání rozsudku smrti za dvojnásobnou vraždu téměř 15 let. Tehdejší guvernér amerického státu Texas ji odmítl udělit milost i přes to, že za záchranu jejího života se angažovala církev i Jan Pavel II., protože se žena vyléčila ze své drogové závislosti a přijala křesťanskou víru. Rozsudek byl vykonán 4. února 1998. V této době v devětatřiceti států unie byl trest smrti povolen. Naopak v západních evropských zemích již nebyl v trestním právu zahrnut a Rada Evropy zákazem nejvyššího trestu podmiňovala členství v Evropské unii. Zastánci tohoto justičního prostředku argumentovali jeho odstrašující funkcí, to ovšem statistiky neprokázaly. Mezi české příznivce tohoto trestu patřil republikánský předseda Miroslav Sládek, který se ho znovu snažil prosadit do trestního řádu. Vyslyšel by tak tehdejší názor 60 % české populace, která se domnívala, že tehdejší tresty byly neúčinné. Panovalo přesvědčení o nutnosti přísnějšího potrestání brutálních zločinů.

Skandálu kolem sponzoringu čelila Občanská demokratická aliance (ODA), neboť podobně jako u ODS vyšlo najevo, že používala pro tajné sbírání sponzorských darů skrytý účet vedený „mrtvou“ firmu TMC na Panenských ostrovech. S kauzou byl spojen zejména bývalý místopředseda ODA a někdejší ministr průmyslu a obchodu Vladimír Dlouhý a taktéž bývalý místopředseda ODA a slezský podnikatel Miroslav Tošer. Na veřejnosti byla také probírána „kauza Breda“, podle názvu opavského obchodního domu, která se týkala dalšího podnikatele a vlivného člena ODA Kamila Kolka, jež veřejně obvinil Vladimíra Dlouhého ze „zakrytí vzájemného obchodu“. V roce 1993 Kolek získal za výhodných podmínek, které stanovilo právě ministerstvo vedené Dlouhým, obchodní dům Breda za celkem 45 milionů Kč (tj. o 35 milionů méně, než byla původně stanovená odhadní cena). Za to měl podnikatel údajně převést 2 mil. Kč na účet ODA. Dlouhý ale údajně ze strachu z možné aféry před blížícími se volbami chtěl raději dar vrátit, ač na jejich vrácení Kolek netrval. Ačkoliv byla kauza vyšetřována i policií, nakonec byl překvapivě odsouzen pouze likvidátor a někdejší státní úředník Leoš Nechvátal, který připravoval privatizaci obchodního domu

U příležitosti svého znovu zvolení vyhlásil v prvních únorových dnech prezident republiky Václav Havel amnestii. Omezená amnestie se vztahovala na osoby, které byly poprvé stíhány nebo odsouzeny za méně závažné trestné činy. Naopak se netýkala recidivistů a pachatelů závažných trestných činů.

Na post generálního ředitele České televize byl překvapivě zvolen Jakub Puchalský, který zastával pozici vedoucího redaktora pražské redakce BBC. Naopak mezi neúspěšné favority patřil Ivo Mathé, první polistopadový ředitel veřejnoprávní televize, nebo Luboš Beniak, novinář, manažer i bývalý šéfredaktor Mladého světa.

Dialog s tzv. sudetskými Němci dostal novou podobu vytvořením koordinační rady diskuzního fóra. Na schůzce si ministři zahraničí Klaus Kinkel za SRN a Jaroslav Šedivý vyměnili seznamy členů této platformy pro dialog mezi oběma stranami a zakončili práci na realizaci závěrů česko-německé deklarace. Mezi členy rady patřil za českou stranu např. Pavel Tigrid (spisovatel a politik), Daniel Herman (zástupce katolické církve) či Václav Houžvička (vědec, Ústav mezinárodních vztahů), za německou stranu se rady účastnili např. Hans-Dietrich Genscher (bývalý ministr zahraničí), Kurt Biedenkopf (saský premiér) nebo Antje Vollmerová (místopředsedkyně Spolkového sněmu). K řešení česko-německých vztahů na nejvyšší politické úrovni významně přispěl prezident Václav Havel, který mimo jiné svůj projev ze 17. února 1995 proneseném na půdě Univerzity Karlovy věnoval otázce česko-německého sousedství.

Po lednových událostech na politické scéně se velice změnila pozice čelního polistopadového politika Václava Klause. Hovořilo se o první krizi nového zřízení, které odstartovala debata dosud nedotknutelných otázek např. kolem financování ODS. Klausova politika se zejména v první polovině devadesátých let opírala o názory, které měly velice pozitivní ohlas u široké veřejnosti, u sdělovacích prostředků i u značné části politického spektra. K těmto tématům patřila např. otázka územní samosprávy, tj. mezistupně mezi státem a obcemi. Klaus byl proti decentralizaci, která naopak byla podpořena v roce 1997 přijetím zákona č. 347/1997 Sb. o vytvoření vyšších územních samosprávných celků. Dále bývalý premiér a ministr financí odmítal státní rozpočet deficitního charakteru. Požadoval ústavní zákon o vyrovnaném státním rozpočtu, který však nikdy nebyl schválen. I v 90. letech panoval v české společnosti spíše negativní a kritický postoj k mezinárodní spolupráci v podobě Evropské unie. Klaus byl již tehdy známý svým euroskepticismem, když prosazoval namísto těsné spolupráce evropských států spíše volný koncept integrace zakládající se na volném trhu a obchodu. Zahraniční média si všímala ne zcela pozitivního vztahu právě mezi Václavem Klausem a prezidentem Václavem Havlem, který se projevil např. v rozdílném smýšlení v zahraničních otázkách. Zatímco Havel prosazoval tvrdý postup vůči Srbům ve válce v Jugoslávii, tehdejší premiér Klaus odmítal zjednodušený pohled na konflikt a v počátku se vyslovil proti případnému vyslání českých vojáků na Balkán. Za Klausův pád považovaly česká i zahraniční periodika především prasknutí bubliny kolem českého hospodářského zázraku, značně negativní postoj vůči zapojení se do evropského společenství i skandály v Občanské demokratické straně, které plnily titulky novin dlouhé měsíce. Navzdory dočasnému poklesu popularity se Václav Klaus dokázal vrátit na tuzemské politické výsluní a v únoru 2003 byl zvolen druhým českým prezidentem.

Výbor pro udělování Nobelovy ceny za mír dostal rekordních 130 nominací. Mezi navržené kandidáty patřil např. papež Jan Pavel II., americký prezident Bill Clinton nebo popová hvězda Michael Jakson. Dalším kandidátem byl bývalý nejvyšší muž Spojených států James Carter, bosenský zprostředkovatel Richard Holbrooke, ale také mezinárodní organizace Lékaři bez hranic nebo Armáda spásy.

Podobně jako pravicovým stranám, ani ČSSD se nevyhnuly aféry týkající se financování strany. Vedení odmítlo zveřejnit jména dvou sponzorů, kteří v roce 1996 věnovali milion korun na volební kampaň. Přišlo se tedy na to, že se sociální demokraté vyhnuli zákonné povinnosti zveřejnit jména sponzorů a zahrnuli je souhrnně do ostatních příjmů. ČSSD se tak zařadila ke stranám tehdejšího demokratického spektra (kromě Unie svobody), které musely vysvětlovat netransparentní financování. Tyto skandály nahrávaly v blížících se parlamentních volbách spíše extremistickým stranám.

Již druhý atentát na svou osobu přežil gruzínský prezident Eduard Ševardnadze. Bývalý sovětský ministr zahraničí a Gorbačův reformátor měl v zemi ležící na rozhraní jihovýchodní Evropy a jihozápadní Asie mnoho odpůrců. Za atentáty však zřejmě stály síly, které nechtěly připustit, aby byla realizována velice lukrativní zakázka v podobě stavby ropovodu přes Gruzii, kterou si nepřály sousední Ázerbájdžán, Arménie ani Irán. Ševardnadze byl považován za hlavní stabilizační faktor celé oblasti. Snažil se bojovat s organizovaným zločinem i rozsáhlou korupcí v post-sovětské republice. O několik dní později bylo zjištěno, že atentát naplánovaly stoupenci s roce 1992 pučem sesazeného prezidenta Zviada Gamsachurdii.

Otázka bytové problematiky ve městech se stala prioritním tématem nejen pro ministerstvo pro místní rozvoj. Stále vysoká míra urbanizace a odchod mladých lidí z vesnice do větších měst zvýšila poptávku po nájemních i soukromých bytech. Některé obecní úřady volily při přidělování nájemní smlouvy tzv. obálkové metody, kdy konkrétní byt získal nájemce s nejvyšší nabídkou tržního nájemného.

V Chrudimi se konala výstava s název Politický plakát – nástroj budování socialismu. Plakáty z období 50. let v Československu vzbudily notný ohlas. Výstava však byla předčasně ukončena, protože byla mnohdy vykládána za politickou provokaci ve vztahu k tehdejšímu politickému dění.

Veřejnost šokoval trestný čin, který se stal v podkrkonošském městě Vrchlabí. Tři muži kolem dvaceti tří až dvaceti čtyř let hlásící se k hnutí Skinheads zbili do bezvědomí šestadvacetiletou romskou ženu, Helenu Biháriovou, kterou poté hodili do rozvodněné řeky Labe. Oběti tohoto činu se snažila pomoci kolemjdoucí novinářka Eliška Pilařová, která skočila za tonoucí ženou do vody, ale pomoci ji nedokázala. Sama poté byla převezena po zákroku hasičů do vrchlabské nemocnice se silným podchlazením. Utonulou Biháriovou našli policisté až po dvou dnech intenzivního pátrání. Veřejnost posléze rozdělila otázka, zdali se jednalo o rasově motivovaný čin či nikoliv. Soud nakonec rozhodl, že nikoliv dva pachatele odsoudil na 8,5 a 6,5 roku vězení za vydírání s následkem smrti a výtržnictví. V této souvislosti se na veřejnosti řešila otázka romského obyvatelstva v ČR. Mezi největší problémy patřily např. narůstající případy rasismu, dětská kriminalita, oproti majoritě horší zdravotní stav romské populace apod. Články věnující se romské problematice upozorňovaly na nesnadnou situaci této menšiny; neboť po staletí byli příslušníci této menšiny pronásledováni, za druhé světové války se stali obětmi genocidy (porajmos) za druhé světové války, v době státního socialismu jim byla upírána práva jako svébytnému národu a po roce 1989 byli konfrontováni se zcela novými poměry, se kterými se mnoho z nich neumělo vypořádat.

Kim Čong-il slavil v únoru 56. narozeniny. V den diktátorových narozenin probíhaly velkolepé oslavy, konala se pouť k tajnému táboru poblíž hranice s Čínou, kde se Kim podle oficiálních zpráv narodil i výstava tzv. kimčongilií, které byly vypěstovány právě na počest tohoto severokorejského státníka. Květiny byly vyšlechtěny již v roce 1988 japonským botanikem pro stejnou příležitost, oslavu narozenin vůdce, a měly symbolizovat lásku, mír, moudrost a spravedlnost.

Světem se rozletěla zpráva, že český národní hokejový tým se stal překvapivým vítězem olympijského hokejového turnaje v Naganu. Hokejisté České republiky získali zlaté medaile po výhře 1:0 nad Ruskem, kdy jediný gól vsítil v 49. minutě utkání obránce Petr Svoboda. Českou republiku zaplavila obrovská vlna radosti a nečekané národní hrdosti. Lidé v ulicích slavili a netrpělivě očekávali příjezd hrdinů z turnaje. Politikové na chvíli zapomněli na vzájemné neshody a gratulovali reprezentačnímu výběru k ohromnému úspěchu na Turnaji století. Vítání vítězů se účastnily statisíce lidí v pražských ulicích. Olympioniky přijal prezident Václav Havel, jenž se zotavoval po podstoupené operaci plic, i se svou ženou Dagmar ve své střešovické vile. Např. Lidovým novinám dominoval v úterý 24. února 1998 titulek: Vítání vítězů: Národ se zbláznil. Hokejisté cestou z japonského Nagana částečně zdemolovali vládní letecký speciál Zuzana. Bouřlivých oslav se účastnila i dvojnásobná medailistka Kateřina Neumannová.

Generální tajemník OSN Kofi Annan navštívil Irák a prostřednictvím setkání s iráckým prezidentem Saddámem Husajnem se pokusil se vyřešit nastalou krizi mezi USA a iráckým vedením. To v lednu 1998 obvinilo členy mezinárodního inspekčního týmu OSN, jež dohlížel na irácké zbrojní vybavení a výrobu, že se podílí na špionáži ve prospěch USA a následně došlo k zamezení dalších kontrol. Americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová poté ohlásila, že Spojené státy jsou připraveny k zásadní vojenské akci, jestliže selže diplomatické řešení krize. Američané se obávali především možnosti iráckého vlastnictví a potenciálního ohrožování sousedních zemí (především Izraele) biologickými a chemickými zbraněmi. Pro případný vojenský zásah však USA neměly na mezinárodním fóru dostatečnou podporu. Jejich postoj do jisté míry sdílela pouze Velká Británie a Francie. Rusko a Čína, další dva nestálí členové Rady bezpečnosti, trvaly na diplomatickém řešení.

Namísto odstoupivšího Jiřího Skalického (ODA) se ministrem životního prostředí se stal Martin Bursík (nestraník), někdejší „zelený“ aktivista proti výstavbě jadrné elektrárny Temelín. Mezi své priority v resortu zařadil témata spojená s ekologií, zejména dostavbu zmíněné elektrárny. Premiér Tošovský ho navrhl na post díky politické neangažovanosti a statutu odborníka v oboru. S nově jmenovaným ministrem tak přišlo do veřejného prostoru důležité téma ochrany přírody, životního prostředí a nutnosti ekologických opatření, o kterou dosavadní politická reprezentace ani veřejnost nejevila mnoho zájmu.

Vyostřovaly se vztahy mezi prezidentem republiky Václavem Havlem a možným nastávajícím předsedou vlády Milošem Zeman. Zejména přes média lídr ČSSD vzkazoval na Pražský hrad, že omezí vliv hlavy státu na rozhodování vlády. Dosud probíhala spolupráce mezi premiérem a prezidentem formou pravidelných konzultací.

Stále aktuální byly přetrvávající problémy v zemích bývalé Jugoslávie po občanské válce. Deníky informovaly o brutálním zásahu srbské policie vůči protestům Albánců v oblasti Kosova. Policie v městě Priština rozehnala dav za pomoci obrněných transportérů, slzného plynu, vodních děl i obušků. Kosovští Albánci protestovali proti předcházejícímu zásahu ozbrojených složek, při kterém zahynulo 16 příslušníků menšiny.

Britští farmáři na největší demonstraci od zavedení daně z hlavy za vlády Margaret Thatcherové připomněli vládě, že venkov zažívá hospodářskou krizi. Méně osídlené oblasti s životem závislém na zemědělství zápolily s poklesem příjmů i vysokou mírou migrace do měst. Následek toho byly zavřeny školy, zanikly drobné živnosti a zemědělské podniky se potýkaly s nedostatkem zaměstnanců. Pochodu v ulicích Londýna se účastnilo dle odhadů na čtvrt milionů lidí.

Rasové napětí v České republice stoupalo a situace si vyžádala pozornost politické reprezentace, která se situací mezi minoritou a majoritou příliš nezabývala. Vztah mezi českou a romskou částí populace se radikálně zhoršil. Přibylo rasově motivovaných incidentů na obou znepřátelených stranách po úmrtí ženy romského původu ve Vrchlabí. Další dny přinesly několik případů útoků na české obyvatelstvo v Jablonci nad Nisou, Bílině a Břeclavi a Moravské Třebové.

Slovensko stále nemělo hlavu státu, a z toho důvodu byl pověřen výkonem prezidentských funkcí slovenský premiér Vladimír Mečiar. Vláda v čele s Mečiarem disponující prezidentskými pravomocemi za pouhých několik dní stihla odvolat 28 velvyslanců z celkového počtu 42 po celém světe, zrušila referendum o přímé volbě prezidenta a vyhlásila amnestii, která se vztahovala kromě jiného na únosce Michale Kováče ml., syna tehdejšího prezidenta, i na pachatele trestných činů, jež zmařili referendum o přímé volbě prezidenta republiky a o vstupu do NATO. Západní tisk si všímal postupů Mečiara a považoval jeho počínání za ústavní kolaps, čistky, bouchnutí do stolu apod.

Před 45 lety zemřel sovětský diktátor Josif V. Stalin na následky mrtvice. Gruzínský rodák vládl 30 let Sovětskému svazu a za jeho působení byly zavražděny miliony odpůrců režimu. Kult osobnosti Stalina byl prolomen tajným projevem Nikity Chruščova na XX. sjezdu komunistické strany. Přesto byl v 90. letech Stalin populárnější osobností tehdejšího Ruska než prezident Boris Jelcin.

Srbští vojáci a policisté na jihu Kosova provedli útok proti povstalcům z Kosovské osvobozenecké armády (KLA). Sice oficiální zprávy hovořily o honu na povstalce, ale odstřelováno bylo 13 vesnic s většinou civilního obyvatelstva. Při útoku byly zabity či zraněny desítky osob. V březnu 1998 se tak zhoršil trvající etnický konflikt mezi Albánci a Srby na území Kosova, které navzdory výsledkům referenda o samostatnosti oblasti zůstalo pod vlivem a správou Svazové republiky Jugoslávie.

Začalo se hovořit o problému tzv. strukturálně postižených a hospodářsky slabých regionů, o rozdílech mezi bohatými a chudými oblastmi a příčinami jejich vzniku. Hospodářsky slabých regionů bylo na území republiky dle šetření Ministerstva pro místní rozvoj ČR 11 a nacházely se zejména v příhraničích oblastech, např. okresy Louny, Znojmo, Bruntál. Jednalo se o území zaměřené na zemědělství, s nízkou hustotou obyvatelstva i nižší životní úrovní oproti průmyslovým regionům. Za strukturálně postižené se považovaly např. okresy Kladno, Děčín, Ostrava či Karviná, ve kterých rostla nezaměstnanost kvůli změnám v hospodářské struktuře, tj. zavírání dolů a rušení podniků související s těžebním průmyslem. V tomto směru se očekávalo zlepšení situace regionů se vstupem ČR do Evropské unie a čerpání finančních prostředků ze strukturálních fondů. Sdružování malých a středních obcí do tzv. venkovských mikroregionů dávalo také naději na zlepšení situace. Mikroregiony byla jedna z možností forem spolupráce v regionu.

Ředitelství silnic a dálnic zveřejnilo mapu výstavby dálniční sítě. Výstavba ovšem tenkrát vázla na nedostatku finančních prostředků. V roce 1998 řidiči mohli využít již existující dálnice mezi Prahou a Brnem a mezi hlavním městem a Plzní. Dále byly provozovány rychlostní silnice na Mladou Boleslav a Prostějov. Plně provozuschopná měla být dálniční síť s tisícem kilometrů silnic mezi lety 2010 až 2020, původně se však očekávalo dokončení prací do roku 2007.

Ve veřejném prostoru byla diskutována skutečnost, že Česká republika usilovala o členství v Evropské unii. Západní státy se však obávaly nárůstu kriminality a migrace z možných nových členských zemí bývalého východního bloku ČR nevyjímaje. Nejsložitější vyjednávání se očekávala právě v oblasti justice – sladění legislativy a její následnou účinnou aplikaci. Tzv. třetí pilíř maastrichtské smlouvy upravoval společný postup v azylové politice, režimu ochrany vnějších hranic EU, migraci, boji proti organizovanému zločinu, podvodům, korupci, obchodu s drogami a terorismu.

Komunistická Severní Korea vyhlásila válečný stav a válečnou mobilizaci v rámci každoročního armádního cvičení. Sousední Jižní Korea i Spojené státy, které v oblasti disponovaly 37 tis. vojáky, komentovaly situaci slovy, že se jedná o tradiční cvičení. Doplnily však, že také zřejmě v zemi dochází potraviny a komunističtí představitelé předcházejí rabování a nepokojům právě mobilizací a podněcováním strachu z útoku západních sil spojených s Jižní Koreou.

Proti vstupu ČR do evropského společenství se podle výzkumů veřejného mínění postavili obyvatelé Belgie, Německa, Rakouska a Francie. Obavy měli západní Evropané především z nekontrolovatelného pohybu pracovních sil. Naopak podporu českému vstupu vyjádřili obyvatelé severských zemí, zejména Dánska, Švédska a Finska, a chudších oblastí Evropy – Španělska, Portugalska nebo Řecka.

Česká média si mj. všímala stávající velké úlohy ve společnosti, kterou sehrávali bývalí předlistopadoví členové Komunistické strany Československa (KSČ). Zastávali stěžejní posty v zemi z hlediska ústavního i mocenského. Jednalo se např. o premiéra Josefa Tošovského (před listopadem 1989 čtrnáct let v KSČ), předsedu Poslanecké sněmovny Miloše Zemana a předsedu Senátu Petra Pitharta, ministra zahraničních věcí Jaroslava Šedivého, šéfa generálního štábu generála Jiřího Nekvasila nebo policejního prezidenta plukovníka Oldřicha Tomáška. Hledání problematických souvislostí mezi předlistopadovým členstvím v KSČ a působením ve veřejných funkcích (a vedoucích pozicích) se stalo „evergreenem“ politického a mediálního prostoru ČR i v následujících letech.

Probíhala tzv. bamberská aféra, jež mohla ohrozit nejen volební výsledek ČSSD, ale měla potenciál zapříčinit politický pád Miloše Zemana. Rozporuplnými výroky se zaplétal předseda ČSSD do kauzy, která se týkala jednání v roce 1995 mezi Zemanem a Karlem Machovcem s česko-švýcarským podnikatelem Janem Vízkem. Podnikatel měl sociální demokracii poskytnout dar ve výši několika set milionů korun spolu s kompromitujícími materiály na členy ODS a ODA. Na oplátku požadoval ministerská křesla ve vládě pro své spolupracovníky. Zeman v této souvislosti v březnu 1998 několikrát značně zavádějícím způsobem informoval své spolustraníky i veřejnost. Středočeská ČSSD žádala Zemanovu funkci k dispozici, tyto požadavky však předseda strany nevyslyšel. Dle následných průzkumů veřejného mínění se 65 % respondentů domnívalo, že by Zeman měl pod tlakem „bamberské aféry“ odejít z politiky.

Na konci března se pomalu začínala rozbíhat volební kampaň před blížícími se předčasnými volbami do Poslanecké sněmovny. Miloš Zeman pokřtil volební autobus Zemák bamberským vínem, což bylo považováno za výsměch především zástupců médií, protože předseda sociálních demokratů uvalil na celou kauzu informační embargo a odmítal na otázky novinářů směřované k tomuto tématu odpovídat.

Diskutovaným tématem byl i nadále vstup ČR do EU. Obecně se hovořilo o šanci přidat se k západní civilizované Evropě. Odpůrci integračního procesu namítali, že místo Moskvy budou české země poslouchat diktát Bruselu. Mezi hlavními důvody vstupu ČR do EU patřila kulturní, historická a civilizační spřízněnost s členskými zeměmi, výhody společného evropského trhu, pracovní příležitosti, zaručení právní a sociální ochrany, výhody v příchodu zahraničních investorů do tuzemska, finanční prostředky pro zaostávající regiony a zemědělství atd.

ČSSD se obávala konkurence KDU-ČSL spočívající v podobném volebním programu a voličské cílové skupině. Z tohoto důvodu si ústřední vedení strany nechalo vypracovat dokument před nadcházejícími parlamentními volbami k návrhu postupu vůči křesťanským demokratům. Obavy vedení ČSSD ne nakonec ukázaly být relativně lichými, neboť ČSSD v červových volbách 1998 zvítězila se ziskem 32% hlasů, KDU-ČSL pak na čtvrtém místě získala 9% hlasů, což byl druhý nejlepší výsledek této strany ve volbách do poslanecké sněmovny v polistopadových dějinách.

Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM) usilovala o posun z politické izolace, ale svým volebním programem nedokázala oslovit mladé voliče. Komunisté se ze sebe i v rámci parlamentních vystoupení snažili odtrhnout nálepku extremistické strany po boku Sládkovců např. návrhem k řešení romské otázky v ČR nebo odsouzením rasismu a s ním spojeného násilí. KSČM se potýkala i s generačním problém ve své členské základně, kde 70 % členů tvořily osoby v seniorském věku. Sociální demokraté prozatím kategoricky odmítali spolupráci s komunisty. Naopak pravicové strany se obávaly zvýšení vlivu komunistů na politiku státu po parlamentních volbách skrze formální či neformální spojení s levicí.

Uvnitř ČSSD vypukla „poziční válka“ o post předsedy strany. Předseda strany Miloš Zeman požádal Ústřední výkonný výbor o vyjádření důvěry v souvislosti s tzv. bamberskou aférou. Vnitrostranický boj měla údajně na svědomí místopředsedkyně Poslanecké sněmovny a členka vedení strany Petra Buzková. Ústřední výbor nakonec nepřijal nabídnutou rezignaci svého tehdejšího předsedy Miloše Zemana, který nadále zůstal lídrem strany. Pouze 10 delegátů z celkových 143 hlasovalo pro Zemanovu rezignaci a šest lístků bylo neplatných.

Občanští demokraté čelili dalšímu skandálu kolem financování strany. Objevily se informace, že ODS získala přes 3,5 mil. Kč od dvou dárců, kteří však jakoukoli formu daru straně odmítli. Začalo se hovořit o využívání tzv. mrtvých sponzorů a zakrývání netransparentního financování této pravicové strany.

Prezident Václav Havel odmítl podepsat novelu trestního a přestupkového zákona týkající se tvrdších postihů držitelů drog. Novela, která měla platit od počátku roku 1999, počítala s trestem za držení drog i pro uživatele disponující návykovými látkami pro vlastní potřebu v množství „větším než malé“. Právě o definici toho, co je „malé množství“ se posléze rozhořely velké spory. Proti novele se postavili lékaři i experti na drogovou problematiku s tím, že postihovat by se neměli oběti návyku – narkomani, ale viníci – dealeři. Odpor proti příliš striktnímu výkladu vzbudila také u části veřejnosti a výsledkem se stala i řada produktů populární kultury (např. populární píseň „Clandestino“ od pražské multižánrové skupiny Pohřební kapela).

V severoirském Belfastu se jednalo o dohodě mezi katolíky a protestanty z oblasti Ulsteru. Dohoda měla vyloučit násilí jako prostředek politického boje v zemi. Dohoda stanovovala vytvoření tzv. Rady sever/jih, která měla být složena ze zástupců parlamentu Irské republiky a nově ustanoveného sboru Severního Irska. Dohoda vylučovala participaci členů militantních organizací z obou znepřátelených stran. Dále měl být zvolen severoirský parlament. Dublin i Londýn se zavázaly přijmout ústavní zákony zaručující, že se pouze obyvatelé Severního Irska mohou rozhodovat o své budoucnosti. O platnosti dohody mělo rozhodnout květnové referendum v Irské republice a Severním Irsku.

Vstup ČR do EU mohla dle jejích expertů ohrozit krize české justice. V republice nebyla dostatečně zajištěna nezávislost soudů, protože vládní exekutiva měla plně pod kontrolou správu soudnictví – předsedové soudů byli jmenováni i odvoláváni právě vládou, a následně též na předsedovi soudu bylo, aby určil rozdělení práce mezi soudce. Tato situace mohla být živnou půdou pro korupční jednání a pro rozvoj nedemokratického soudnictví. Dle mínění Soudcovské unie by mělo být docíleno nezávislosti justice zajištěním soudní samosprávy.

Kanadská vláda vytvořila precedent k případům romských rodin původem z České republiky, které v zemi javorového listu žádaly o statut uprchlíků. Kanadský imigrační úřad udělil rodině uprchlický statut na základě zprávy obsahující informace o diskriminaci členů rodiny v oblasti vzdělávání a zaměstnání.

Ve druhé polovině dubna zemřel jeden z nejkrutějších diktátorů Pol Pot. Miliony obětí v Kambodži si vyžádala vláda Rudých Khmerů ve druhé polovině sedmdesátých let, kterou vedl právě zesnulý diktátor. Bývalý vůdce Khmerů zemřel údajně na selhání srdce ve svém úkrytu na severu Kambodže.

Poslanecká sněmovna drtivou většinou schválila ratifikaci smlouvy o vstupu ČR do NATO. Proti návrhu hlasovali pouze členové komunistické strany a republikáni, šest sociálně-demokratických poslanců se hlasování neúčastnilo. Ratifikovat přistoupení do Severoatlantické aliance musela ještě horní komora Parlamentu ČR a prezident, zde se však problémy neočekávaly. ČR nakonec do NATO slavnostně vstoupila 12. března 1999 spolu s Polskem a Maďarskem, jakožto první tři země bývalého východního bloku.

Padesáté výročí vzniku oslavil stát Izrael. Dle židovského kalendáře David Ben Gurion vyhlásil na zasedání Národní rady vznik samostatného státu Izrael v 5. den měsíce Ijar. Za pět dekád své existence zažil Izrael pět válečných konfliktů, v nichž musel uhájit svou svrchovanost, položil základy demokratického zřízení a téměř zdesetinásobil počet obyvatel.

Senát ČR odhlasoval vstup ČR do NATO a v návaznosti na pozitivní stanovisko Spojených států amerických se začala tato událost oslavovat v prostorách Valdštejnského paláce. Petr Pithart, předseda Senátu ČR pronesl slavnostní řeč. Mezi parlamentními stranami ohledně vstupu do NATO panovala shoda, vyjma komunistické strany, která se odmítala zapojit do obraných a politických severoatlantických struktur. ČR nakonec do NATO slavnostně vstoupila 12. března 1999 spolu s Polskem a Maďarskem, jakožto první tři země bývalého východního bloku.

Česká politická scéna si začala zvykat na přítomnost politických poradců, kteří v zákulisí připravovali volební programy a kampaň politických stran nebo analyzovali soudobou politickou situaci. Mezi poradce, jejichž angažmá bylo četně diskutováno, patřil Vladimír Mlynář z Unie Svobody, kterého přijal mezi své spolupracovníky Josef Tošovský a Mlynář se tak spolupodílel na sestavování „úřednické vlády“. Probíral se také silný neformální vliv Miroslava Šloufa, kontroverzního „pravé ruky“ Miloše Zemana a pozdějšího šéfa poradců předsedy vlády. Šlouf byl nakonec odvolán v roce 2002 po sporech s Vladimírem Špidlou (a k nelibosti Miloše Zemana) kvůli své komunistické „aparátnické“ minulosti.

Senát Spojených států amerických schválil vstup ČR společně s Maďarskem a Polskem do Severoatlantické aliance (NATO). I když se očekávalo schválení nových členů bez větších problémů, překvapila světová i domácí média drtivá většina, již byl přístup schválen. Značný vliv na přistoupení ČR a dalších postkomunistických států měly krajanské spolky i prezident Bill Clinton, pro kterého se stalo rozšíření NATO jednou z prioritních zahraničně-politických otázek.

Na počátku května se konal summit zemí Evropské unie týkající se konečné podoby přijetí společné evropské měny, eura, jemuž předsedal britský ministerský předseda Tony Blair. V belgické metropoli státníci řešily, které státy budou od 1. ledna 1999 zavádět euro a jaké budou stanoveny převodní kurzy. Debatovalo se také o složení výkonné rady Evropské centrální banky i o technických aspektech kolem mincí eura.

Prezidentem Evropské centrální banky se stal po mimořádně ostré debatě prezidentů a premiérů EU Nizozemec Wim Duisenberg, který však v polovině svého mandátu slíbil odstoupit a předat funkci francouzskému kandidátovi Jean-Claudeovi Trichetovi. Od nového roku tak zavedly jednou měnu státy Belgie, Francie, Finska, Irska, Itálie, Lucemburska, Německa, Nizozemska, Portugalska, Rakouska a Španělska. Prozatím se kvůli ekonomické situaci do eurozóny nepřidalo Švédsko a Řecko. Dánsko společně s Velkou Británií si vyjednalo výjimku, a tedy se jich zavedení eura netýkalo.

OSN nevěnovalo ve své době dostatečnou pozornost zprávě od generála Roméa Dallaira, který v ní poslal varování, že v africké Rwandě se schyluje ke genocidě Tutsiů. Během sta dní (roku 1994) tak bylo zavražděno na 800 tis. členů kmene a tako genocida se stala jedním ze smutných milníků dvacátého století.

V Londýně se konal summit k otázkám Blízkého východu. Konkrétně byla na programu debata o velikosti okupovaného území, které by Izrael vrátil Palestincům. Více než rok stagnující mírový proces mezi oběma zeměmi se nepodařilo během summitu posunout. Izraelská delegace vedená premiérem Benjaminem Netanjahuem byla ochotna vrátit pouhých 9 % půdy Západního břehu, zatímco Palestinci včele s Jásirem Arafatem, původně požadující 30 % území, by uvažovali o kompromisu 13 % navržené Spojenými státy americkými. (k, 15) Během násilných protestů k 50. výročí vyhnání Palestinců z území Izraele zabili bezpečnostní složky osm Palestinců a dalších 150 lidí bylo při potyčkách zraněno. Izraelské složky zasáhly poté, co na ně demonstranti začali házet zápalné lahve a kameny. Násilnosti se dále rozšířily i do východního Jeruzaléma. Konflikt mezi Izraelem a Palestinou se tak i přes diplomatické snahy nadále vyostřoval.

Prezident Václav Havel udělil milost dvěma útočníkům, kteří zbili šéfa republikánů Miroslava Sládka. Rozhodnutí hlavy státu se setkalo s kritikou. Jednalo se o muže romského etnika. Podle některých politických činitelů byla milost případem pozitivní diskriminace a také ukvapeným činem, protože ve věci napadení nebylo orgány činnými v trestním řízení v době omilostnění ještě rozhodnuto.

Indický premiér Atal Bihárí Vádžpéjí informoval světová média o provedení tří podzemních atomových výbuchů v poušti u Pókaranu. S rozhořčením přijal zprávu sousední Pákistán, který reagoval slovy o novém závodu ve zbrojení mezi oběma zeměmi. Spojené státy americké uvažovaly na uvalení sankcí na Indii.

V Berlíně se konaly oslavy 50. výročí leteckého mostu pro Berlín. Vybudováním vzdušného mostu, kterým západní spojenci zásobovali během let 1948 až 1949 berlínské obyvatele, překonávali sovětskou blokádu západního sektoru města, jenž bylo vyjmuto ze sovětské okupační zóny vzniklé po druhé světové válce. Pozemní přístupové cesty k zónám pod vlivem západních spojenců – USA, Francie a Velké Británie, byly zablokovány právě Sověty 24. června 1948, kteří chtěli docílit kontroly nad celým územím města. Během blokády bylo nepřetržitě zásobováno přes dva miliony obyvatel prostřednictvím vzdušného mostu, v jehož rámci se uskutečnilo na 300 tis. letů. Blokáda skončila 12. května 1949.

Média informovala o snaze ministra a mluvčího vlády Vladimíra Mlynáře o odstranění velkovýkrmny vepřů v Letech u Písku, na jehož místě stál v době druhé světové války koncentrační tábor pro internaci romských rodin z území Protektorátu. Mlynář se nedohodl se zástupci vedení vepřína na možné variantě odškodnění. Na místě měl být vybudován památník, který by se stal důstojnou vzpomínkou na romský holocaust a na více než 300 romských obětí.

Během násilných protestů k 50. výročí vyhnání Palestinců z území Izraele zabili bezpečnostní složky osm Palestinců a dalších 150 lidí bylo při potyčkách zraněno. Izraelské složky zasáhly poté, co na ně demonstranti začali házet zápalné lahve a kameny. Násilnosti se dále rozšířily i do východního Jeruzaléma. Konflikt mezi Izraelem a Palestinou se tak i přes diplomatické snahy nadále vyostřoval.

Ekologičtí aktivisté se v centru Prahy sešli v rámci celosvětových protestů proti dopadům globalizace ekonomiky na životní prostředí. Na původně povolené shromáždění Global Street Party se sjelo přes tři tisíce aktivistů a anarchistů. Několik stovek demonstrantů se však oddělilo a během odpoledne a večera zaútočilo na policejní doprovod. Demonstrace proběhly také v Birminghamu nebo v Ženevě, kde docházelo rovněž k výtržnostem. Do dnešních dnů se aktéři přou o adekvátnost zásahu policejních složek.

Stát nabízel příspěvky na hypoteční úvěry. Ekonomické rubriky však informovaly o nezájmu občanů o státní pomoc na podporu bydlení ve formě návratného finančního příspěvku, protože se obávali dlouhodobých závazků a možné pozdější nemožnosti je splácet.

Odbory rozpočtových a příspěvkových sfér po neúspěšném jednání s premiérem Josefem Tošovským svolaly na 8. června výstražnou stávku. Celkem se do akce za zvýšení mezd a životní úrovně mělo zapojit deset odborových svazů zaměstnanců státní správy. O připojení k protestu uvažovali také policisté a hasiči. Zemědělci v den jednání s předsedou vlády přijeli demonstrovat přímo do Prahy, kde se jich sešlo přes pět a půl tisíce.

Měsíc před volbami do Poslanecké sněmovny ČR se politické strany začaly zajímat o početnou potenciální voličskou základnu, o seniory. Naopak mladé rodiny, jako nejohroženější sociální skupina své doby, stála mimo pozornost politiků. Zvýšený zájem v souvislosti se seniory si analytikové vysvětlovali zejména nárůstem preferencí nové strany „Důchodci za životní jistoty“ (DŽJ) a tedy možného poklesu míry voličských hlasů parlamentním stranám.

Obyvatelé Ulsteru se v referendu vyslovili pro možný začátek konce 30 let trvajícího konfliktu, když odsouhlasili tzv. belfastskou dohodu. Dohoda znamenala největší posun ve vztazích mezi protestanty a katolíky Severního Irska a Irské republiky. Severoirský dovolovaný systém vlády je založen právě na této dohodě, která vytvořila mnoho institucí mezi Severním Irskem a Irskou republikou, a mezi Irskou republikou a Spojeným královstvím.

Před červnovými volbami se řešilo na politické scéně téma budoucí spolupráce mezi stranami. Jan Ruml z Unie Svobody tvrdil, že Václav Klaus s Milošem Zemanem se chystají vládnout společnými silami. Ministrem financí se měl stát podle Rumlova obvinění právě bývalý premiér a předsedou vlády Miloš Zeman. Politologové ovšem ve velkou koalici pravice a levice nevěřili.

Na konci května Pákistán provedl jako odvetu na indické jaderné testy pět jaderných zkoušek a zařadil se tak jako první islámská země k jaderným velmocím. Stejně jako v případě Indie většina světa odsoudila jaderné výbuchy a USA oznámily odvetná ekonomická opatření. Závody ve zbrojení měly za následek destabilizaci regionu.

Prezident Václav Havel zahájil diskuzi o svém možném nástupci na post hlavy státu, který měl nastoupit po něm po vypršení jeho mandátu za pět let. Vhodným kandidátem by byl dle jeho slov teolog Tomáš Halík, který by ovšem podle dobových průzkumů nesehnal podporu mezi politickou reprezentací.

Ministr Vladimír Mlynář se dle poslanců sněmovní komise pro kontrolu Bezpečnostní informační služby (BIS) dopustil porušení zákona o tajných službách, když požadoval od kontrarozvědky informace o společnosti AGPI Písek. Mlynář byl jednou z hlavních tváří volební kampaně Unie Svobody a doposud byl veřejností považován za důvěryhodného politika. Aféra byla chápána za součást předvolebního boje, protože se objevila necelých 14 dní před hlasováním občanů.

Kampaň republikánů vedených Miroslavem Sládkem šokovala svou extremistickou podobou. Nejen na reklamních plochách po celé zemi, ale i v předvolebním televizním spotu obviňovala strana romské etnikum z vraždění, krádeží a rasové nenávisti. Ve spotu se objevovala některá z hesel z programových tezí SPR-RSČ „Odsuzujeme zločinné projevy valné většiny cikánského etnika“ nebo „Je na čase se vší rozhodností zastavit řádění černých rasistů“ apod. Sládkově straně nakonec agresivní kampaň příliš nepomohla, neboť ve volbách získala pouze 3,9% hlasů a stala se mimoparlamentní stranou.

Na východě afrického kontinentu vypukla válka mezi Eritreou a Etiopií týkající se sporného území ležícího na hranici obou států, které až do roku 1993 tvořily jeden celek. Obě země provedly několik náletů, při nichž zahynuly desítky obětí a stovky lidé byly zraněny.

Na protest proti nedostatečné výši svých platů dle květnových avíz přerušili státní zaměstnanci na jednu hodinu svou práci. Uzavřeli se dálniční přechody, státní úřady, byla zablokována doprava na silnicích na mnoha místech republiky, učitelé přestali po dobu jedné hodin vyučovat. Stávky se mělo dle odhadů účastnit na 800 tis. pracovníků rozpočtové a příspěvkové sféry, předpoklady se však nenaplnily a rozsah akce nebyl natolik masový.

Poslední předvolební průzkumy poukazovaly na možnou patovou situaci v Poslanecké sněmovně. Agenturní průzkumy volebních preferencí odhadovaly velice vyrovnaný souboj a obtížné sestavování vlády, přitom právě předčasné parlamentní volby měly vyřešit nepřehlednou politickou situaci. Dle šetření se očekávalo vítězství ČSSD následované ODS, KSČM nebo DŽJ (Důchodců za životné jistoty). Na 5. až 6. místě měly skončit KDU-ČSL, US nebo SPR-RSČ.

Václav Klaus před červnovými předčasnými volbami tvrdil, že voliči poznají a podpoří strany s vizí, jasným vůdcem a stabilní členskou základnou, za něž bývalý premiér považoval v českém politickém spektru pouze ODS a ČSSD. Za kontraproduktivní považoval dlouhodobé propírání afér právě dvou nejsilnějších politických uskupení v průběhu roku. Nepřímá podpora subjektů, kterých se skandály prozatím netýkaly, ze strany médií rovněž dle Klause zvýšila volební preference ODS i ČSSD.

Poprvé od roku 1989 se veřejně hovořilo o možné tiché podpoře vlády ČSSD a DŽJ od komunistické strany, která by se tak dostala z politicko-mocenské izolace. Komunisté by za tuto pomoc při vládnutí požadovali zpětné referendum o vstupu České republiky do NATO. I na tyto zákulisní informace reagovala kampaň ODS vyzývající k „mobilisaci“. Plakáty a inzeráty s použitím staršího tvaru slova odkazovaly na předválečnou krizi roku 1938, ovšem ty s podpisem Klause nepovolávaly občany do zbraně, ale vyzývaly je k účasti ve volbách do Poslanecké sněmovny. Dle odborníků chybělo obecně politickým kampaním silné téma, které by oslovilo širokou voličskou základnu. Naopak volební agitace se neobešla bez líbivých hesel, zpívánek, happeningů, osobních útoků a hysterického závěru. Politologové v této souvislosti upozorňovali na dlouhodobou absenci strategií a cílů i na bezradnost volených zástupců společnosti.

Bezpečnostní informační služba (BIS) informovala o zvýšené aktivitě tajných služeb z Východu před nadcházejícími volbami do Poslanecké sněmovny. BIS znepokojoval příliš vysoký počet zpravodajců ruských a dalších postsovětských zpravodajských služeb. Cizí rozvědky údajně měly stát za dezinformačními kampaněmi a aférami ve snaze destabilizovat zemi právě před volbami. V roce 1996 BIS ve své výroční zprávě uvedla, že se ruská rozvědka snažila ČR zdiskreditovat v očích západních států, aby oddálila vstup země do NATO.

Ve dnech 19. a 20. června se konaly předčasné volby do Poslanecké sněmovny. V souladu se předvolebními průzkumy zvítězila ČSSD v čele s Milošem Zemanem s volebním výsledkem přes 32 %, následovala Klausova ODS s 27 %, KSČM získala 11 %. Nad hranici pěti procent se dostala ještě KDU-ČSL s 9 % a US s 8,6 % hlasů, které měly sehrát při sestavování vlády důležitou roli. Bez jejich podpory by totiž vládu nesestavil vítěz voleb Zeman ani druhý v pořadí Klaus. KDU-ČSL vedená Josefem Luxem byla připravena vstoupit do vlády se sociálními demokraty. V centru zájmu dvou nejsilnějších stran se tak ocitla v povolebních jednáních Unie Svobody Jana Rumla. V poli poražených skončil extremista Miroslav Sládek i se svojí stranou SPR-RSČ, která nezískala potřebných pět procent pro vstup do dolní komory Parlamentu ČR stejně jako „důchodcovská strana“ Důchodci za životní jistoty (DŽJ), jenž byla předvolebními průzkumy pasována do role černého koně a možného levicového trumfu při případném sestavování vlády Milošem Zemanem. Jedním z populárních symbolů se stal neúspěšný předseda DŽJ Eduard Kremlička, který posléze v přímém televizním přenosu jako naplnění své předvolební sázky snědl živého brouka (potemníka). Před volbami totiž prohlásil, že pokud jeho strana nepřekročí pět procent a nedostane se tak do sněmovny, sní živého chrousta. Vzhledem k nedostatku chroustů zvolil ke konzumaci jiný živočišný druh. Voleb se zúčastnilo 74 % oprávněných voličů.

Nový zákon o vysokých školách zavedl školné pro tzv. věčné studenty. Fakulty mohly od nového roku vybírat sankční poplatky za prodloužen studia, přičemž byla zákonem stanovena pouze dolní hranice, vyměření horního limitu spadalo do kompetencí fakult. Základ pro stanovení úhrady byl vypočten z pěti procent průměrné částky neinvestičních nákladů připadající na jednoho studenta. To v praxi znamenalo, že při průměrné státní dotaci na studenta 50 000 Kč by student zaplatil měsíčně minimálně 2 500 Kč.

Václav Havel několik dní po parlamentních volbách pověřil předsedu vítězné sociální demokracie, Miloše Zemana, sestavením vlády. Po pověření od prezidenta republika Zeman formuloval své priority v jednáních o připravovaném kabinetu; vláda měla být stabilní s potenciálem vládnout celé čtyřleté období, se schopností prosadit změny tehdejší politiky, oživit ekonomický růst či odstranit sociální problémy. Ačkoliv Miloš Zeman sice disponoval oficiálním pověřením od prezidenta republiky, jeho rival Václav Klaus také zahájil koaliční rozhovory napříč politickým spektrem, ovšem na neoficiální bázi.

Prezident USA Bill Clinton na konci června zavítal při oficiální státní návštěvě do Čínské lidové republiky. Clinton se tak stal po studentských masakrech v roce 1989 prvním americkým státníkem, který přijel do země. Prezident Spojených států přednášel o výhodách demokracie i na univerzitě v Pekingu, kde se ve vzpomínaném roce zrodilo studentské prodemokratické hnutí. V rámci své státnické návštěvy kritizoval nedodržování lidských práv v komunistické Číně i zatčení několika disidentů během svojí návštěvy, vyzval Peking k dialogu s dalajlamou a dosáhl dohody o přesměrování raket. Cesta měla i obchodní význam – mezi čínskými a americkými společnostmi byly podepsány smlouvy v hodnotě 3 miliard dolarů.

Po neúspěšných jednáních Miloše Zemana o sestavení kabinetu mu Václav Klaus podal pomocnou ruku, když začal hovořit o tolerování menšinové jednobarevné vlády ČSSD. Tento krok byl považován za nátlakovou taktiku směřující na poslance lidovců a Unie svobody. I přes veškerá jednání se Zemanovi nepodařilo přemluvit Jana Rumla ke spolupráci ani přes příslib čtyř křesel v zamýšleném středo-levicovém kabinetu.

Červencovým tématem se stal obraz České republiky v zahraničních médiích, které upozorňovaly na všudypřítomnou korupci a nedostatečnou regulaci ekonomiky. Francouzské deníky odmítly často využívaný titulek „český ekonomický zázrak“ a přirovnaly situaci ČR v počátcích devadesátých let spíše k přeludu.

Na počátku července politická scéna zaznamenala nečekaný obrat ve vyjednávání o vládě. Předsedové stran Unie svobody a KDU-ČSL, Jan Ruml a Josef Lux nabídli toleranci jednobarevné vlády ODS. Nabídka však nebyla ze strany vedení ODS akceptována a v kuloárech se spekulovalo zejména o přetrvávající nevraživosti mezi bývalými členy ODS a reprezentanty Unie svobody Janem Rumlem a Ivanem Pilipem na straně jedné a Václavem Klausem na straně druhé.

Grémium ČSSD a ODS navzdory nabídce menšinových stran podepsaly tzv. opoziční smlouvu, dohodu obsahující pravidla tolerance vlády ČSSD. Sociální demokraté se s pravicovou stranou dohodli na postoupení klíčových výborů v Poslanecké sněmovně i na postech náměstků některých ministerstev. Smlouva de facto znamenala dlouhodobé rozdělení moci mezi dvě nejsilnější strany z opačného ideově-politického spektra.

Slovenský premiér Vladimír Mečiar uvítal spolupráci dvou nejsilnějších stran v ČR a označil ji za krok ke konsolidování a stabilizaci české politické situace. Jeho postoj byl naopak velice negativní k prozatímní „úřednické“ vládě Josefa Tošovského, kterou označoval za pučistickou a odmítal s ní jednat o mezistátních otázkách.

Vláda Miloše Zemana za podpory ODS představila v první polovině července plány týkajíce se církevních restitucí, které měla v úmyslu zastavit, dále chtěla zpomalit proces privatizace bankovního sektoru a deregulace nájemného. Záměry Zemanova kabinetu vyděsily církev i ekonomy. V případě privatizace bank ekonomové vyjadřovali názor, že čím déle se bude otálet s prodejem subjektů, tím bude jejich cena na trhu nižší. Předseda vlády také zahájil tzv. akci čisté ruce, jež měla objasnit sporné privatizační projekty z předcházejících let. Zatímco církevní restituce byly na řadu let fakticky zmrazeny, privatizace bank pokračovala prodejem silným zahraničním bankovním domům, což postupně vedlo „pročištění“ tuzemského bankovního sektoru. „Akce Čisté ruce“ nepřinesla prakticky žádné výsledky.

Jeden z nejkontroverznějších italských politiků Silvio Berlusconi byl milánských soudem odsouzen k trestu vězení na dva roky a devět měsíců nepodmíněně za předávání úplatků inspektorům finančního úřadu za vypracování příznivého auditu o jeho holdingu Mediaset. Bývalý italský premiér začínal coby barový zpěvák a konferenciér zábavných pořadů. Do byznysu se dostal skrze zakázku na výstavbu sídliště v Miláně. Od poloviny sedmdesátých let rozšiřoval své mediální impérium.

V Severním Irsku si konflikt mezi katolíky a protestanty vyžádal životy tří dětí ve věku sedmi až deseti let, které zahynuly při žhářském útoku. Žhářský útok proti katolické rodině žijící v převážně protestantské čtvrti města Ballymoney donutil vedení protestantského Oranžského řádu k ukončení protestních akcí. Útok byl vyústěním týden trvající vlny násilí v Severním Irsku kvůli kontroverznímu pochodu Oranžského řádu. Incident odsoudili obyvatelé Ulsteru i jeho vrcholní političtí představitelé.

V médiích bylo připomínáno, že před 35 lety se uskutečnil historicky první let ženy do vesmíru. Ruska Valentina Těreškovová byla členkou posádky kosmické lodi Vostok-6. Sovětský svaz chtěl tehdy upevnit svůj úspěch v dobývání vesmíru a vyslat i první ženu. Mise sledovala tedy spíše politické a propagandistické cíle než vědecké. Těreškovová pocházela z dělnicko-rolnické rodiny a přezdívalo se jí „Racek“. Žena, která pracovala v kombinátu na výrobu technických tkanin, dosáhla posléze na hodnost generálmajora a stanula v řadě organizací, např. ve Výboru sovětských žen či v Ruském středisku mezinárodní vědecké spolupráce při vládě Ruské federace.

Kandidát na ministra bez portfeje Jaroslav Bašta a poslanec za ČSSD informoval o úvahách týkající se reorganizace Bezpečnostní informační služby (BIS) a Služby pro odhalování korupce a závažné hospodářské kriminality (SPOK). ČSSD se chystalo vyměnit ředitele BIS Karla Vulterina a službu přestavět. Proti tomuto návrhu vystoupili členové ODS, kteří k takto velkému zásahu neviděli důvod a soustředili se na novou podobu zákona o tajných službách. Jednalo se o první neshody mezi ODS a vládnoucí ČSSD.

Ve svých 80. letech se oženil jihoafrický prezident Nelson Mandela. Na přísně utajované svatbě si vzal svou dlouholetou družku Gracu Machelovou, vdovu po mosambickém prezidentovi Samorovi Machelovi. Následující den však pár uspořádal velkolepý banket pro dva tisíce hostů.

V polovině července jmenoval prezident Václav Havel vládu složenou premiérem Milošem Zemanem. Předseda ODS a politický partner Zemana, Václav Klaus, se ujal funkce předsedy Poslanecké sněmovny ČR. Např. bývalý předseda Nejvyššího soudu Otakar Motejl získal post ministra spravedlnosti, ministrem kultury byl jmenován Pavel Dostál, jenž nahradil ve funkci Martina Stropnického, ministerstva zdravotnictví se ujal Ivan David, nahrazujíce Zuzanu Roithovou. Nejvíce diskutovaným členem vlády byl ministr zahraničí Jan Kavan, jehož provázelo podezření ze spolupráce s předlistopadovou StB.

V Kambodži se konaly druhé svobodné volby. Zatímco volby v roce 1993 byly považovány za šanci k usmíření komunistů a roajalistů, hlasování Kambodžanů v červenci 1998 mělo ukázat budoucí směřování země a možnosti zachování míru. Rudí Khmerové přestali mít na chod země vliv smrtí diktátora Pol Pota.

Prioritou zahraniční politiky nového Zemanova kabinetu se stal evropský bezpečnostní rámec a posilování role Evropské unie, ale i utužení vztahu se sousedním Slovenskem a především s nástupcem Sovětského svazu, Ruskem.

Prezident ČR Václav Havel se v Praze v Motole podrobil druhé části operace tlustého střeva. Ač prognóza lékařů byla optimistická, prezident se potýkal s dalšími zdravotními komplikacemi v podobě selhání plic, kdy musel být připojen na umělé dýchání, a také selhávání srdce. Havla postihla srdeční arytmie a lékaři museli použít elektrošoky, aby jej zachránili z nebezpečí ohrožení života.

Konflikt v Kosovu si k polovině roku 1998 vyžádal na 500 obětí. Tisk informoval o aktuální situaci na území bývalé Jugoslávie. Kosovská osvobozenecká armáda (UCK), která hájila zájmy etnických Albánců v Kosovu a ovládala třetinu jihosrbské provincie, byla vytlačována srbskými bezpečnostními složkami. Hovořilo se o možné nepsané dohodě mezi západními mocnostmi a Slobodanem Miloševičem o hranicích ofenzívy.

S nástupem vlády skončila dle ekonomů a politologů první fáze kapitalismu v post socialistické éře republiky. V roce 1990 byla zahájena tzv. malá privatizace a daňová reforma, o rok později tzv. velká privatizace, v roce 1995 vstoupila ČR do OECD, po kterém následovala stagnace a ekonomická krize. Ta měla za následek pád Klausovy vlády a vzestup Miloše Zemana. Na příchod kapitalismu po plánovaném socialistickém hospodářství nebyli připraveni politici ani občané. Často byla země nejen ze strany občanů i státních představitelů, např. Milošem Zemanem, přirovnávána ke „spálené zemi plné tunelářů“. Příměr měl poukázat na postoj občanů k polistopadovému vývoji i na zklamání z privatizačního procesu.

Vláda sociální demokracie chystala změny v sociální politice. Ty se měly týkat zvýšení minimální mzdy z tehdejších 2 650 Kč na 4 100 Kč, návratu k platovým tarifním stupňům ve státní a příspěvkové sféře a kvalifikačních katalogů v podnikatelské sféře, odstranění horního limitu nemocenských dávek, deregulace nájemného a cen energií. Většina z těchto návrhů sklidila kritiku od opozičních politiků, ekonomů i zástupců zaměstnavatelů, pro něž znovuzavedení systému vázaného na počet odpracovaných let a na dosaženou kvalifikaci znamenal údajný návrat politiky před rok 1989.

Velká Británie oslavovala 98. narozeniny královny matky Alžběty. Stala se tak nejstarším členem královské rodiny v dějinách monarchie. Elizabeth Angela Marguerite Bowes-Lyon byla manželkou krále Jiřího VI., jenž provedl Británii obdobím druhé světové války. Bertie, jak byl král ve své rodině oslovován, vládl společně s Alžbětou až do své smrti 1952, poté se vlády ujala jejich dcera a současná panovnice královna Alžběta II.

V hlavním městě Keni v Nairobi a v tanzanijském Dar es Sallamu zapříčinily teroristické útoky namířené proti americkým ambasádám smrt více ne dvou stovek lidí a více než čtyři tisíce lidí bylo zraněno. Na místa neštěstí kromě záchranářů dorazily expertní vyšetřovací týmy CIA, FBI i izraelské zpravodajské služby. K útoku se přihlásila do té doby neznámá skupina „Armáda za osvobození islámských svatých míst“. Jedním z hlavních podezřelých se stal milionář pocházející ze Saudské Arábie, Usáma bin Ládin, který měl stát za výbuchy coby sponzor islámských fundamentalistů.

Vstup ČR do EU mohla dle jejích expertů ohrozit krize české justice. V republice nebyla dostatečně zajištěna nezávislost soudů, protože vládní exekutiva měla plně pod kontrolou správu soudnictví – předsedové soudů byli jmenováni i odvoláváni právě vládou, a následně též na předsedovi soudu bylo, aby určil rozdělení práce mezi soudce. Tato situace mohla být živnou půdou pro korupční jednání a pro rozvoj nedemokratického soudnictví. Dle mínění Soudcovské unie by mělo být docíleno nezávislosti justice zajištěním soudní samosprávy.

Na Slovensku započala v prázdninových měsících volební kampaň k předčasným parlamentním volbám. Mečiarova HZDS (Hnutí za demokratické Slovensko) zpochybnilo účast ve volbách nejsilnější opoziční strany Slovenské demokratické koalice (SDK) s Mikulášem Dzurindou. Vlna kritiky se na Mečiara snesla po přijetí novely zákona o nutnosti 5% hranice pro vstup do parlamentu i pro jednotlivé složky koalic. Původně SDK nebyla stranou, ale koalicí pěti uskupení.

Z přehledu Světového ekonomického fóra o globální konkurenceschopnosti vyšlo pořadí zemí dle míry korupce podle Mezinárodního měnového fondu (MMF) a Světové banky (SB). Česká republika se zařadila po bok Polska a Maďarska s hodnotami indexu korupce dvakrát vyššími, než byly vysledovány ve státech Evropské unie. Tradičně nejnižších hodnot korupce dosahovaly severské státy – Dánsko, Finsko, Švédsko, následované Novým Zélandem, Kanadou či Nizozemskem. Na opačné straně stálo Rusko a Kolumbie, Mexiko, Venezuela. Ze zemí EU měla horší údaje pouze mafií proslulá Itálie.

Krach na ruské burze vyvolal paniku ve světě financí. Ruská státní televize označila den extrémního propadu burzy za „černý čtvrtek“. Federální komise pro cenné papíry musela na půl hodiny přerušit operace na moskevských burzách, protože nakupovat akcie nechtěl nikdo, na druhé straně se prodávalo téměř vše. Za hysterií a následným propadem rublu stála výzva finančního magnáta George Sorose ve Financial Times vyzývající Rusko k devalvaci rublu o 25 %. Prezident Jelcin devalvaci měny odmítl. Šok však odezněl příliš rychle a vysokým tempem začala narůstat cena akcií např. ropných společností. Komise znovu obchodování na trzích aktiv zastavila. O několik dní později nejen ruský finanční trh zachvátila panika nová. Tentokrát proto, že byl nenápadně změněn kurs rublu a významně se rozšířilo fluktuační pásmo, čímž byl rubl prakticky devalvován.

Ve městě Omagh v Severním Irsku byl spáchán pumový útok, při němž zahynulo 28 osob. Mohutná nálož byla umístěna v autě na rušné obchodní třídě města, proto byl počet obětí natolik vysoký. Za útoky stála skupina Pravá IRA – katoličtí radikálové odštěpení od Irské republikánské armády (IRA). Atentát odsoudili představitelé protestantů i katolíků v Ulsteru.

Prezident Spojených států amerických Bill Clinton začal vypovídat před Velkou porotou washingtonského soudu ohledně svých vztahů s Monikou Lewinskou. V televizním vyslání se Clinton přiznal ke vztahu s bývalou stážistkou i k tomu, že uvedl veřejnost i svou ženu v omyl. Prezident během svého proslovu slově zaútočil na vyšetřovatele této aféry Kennetha Starra, kdy kritizoval zdlouhavé vyšetřování a jeho nadbytečnou nákladnost.

Výročí srpnové okupace vojsky Varšavské smlouvy se v roce 1998 připomínalo v celostátním tisku. Oproti některým ruským médiím, která považovala okupaci za tragickou chybu, vojáci a přímí aktéři této historicky významné události vzpomínali na dobu v Československu i samotný zásah pozitivně.

Tématem prvního zářijového dne bylo tradičně školství. Ministerstvo školství informovalo o neúspěšném projektu k prevenci užívání drog a dalších patologických jevů pro děti a mládež za 700 mil. Kč. Zároveň se psalo o nedostatečně finančně ohodnocených pedagozích na základních a středních školách, kteří jsou demotivováni ve své profesi nejen ze stránky finanční, ale také nízkou prestiží povolání. Ve výzkumu veřejného mínění 54 % respondentů označilo prestiž učitelů na ZŠ za nízkou. Dalších 10 % uvedlo, že v toto povolání postrádá jakoukoli míru vážnosti. Opačně tomu bylo u středního školství, kde se 53 % dotazovaných domnívalo, že pedagogové se těší poměrně vysoké reputaci.

Ekonomové začali otevřeně hovořit o hospodářské recesi světových rozměrů poté, co Wall Street zaznamenala prudký propad akcií, největší za 11 let. Nedůvěra trhu byla způsobena možným státním bankrotem Ruska, situací ve východní Asii, kdy Severní Korea dle tiskových prohlášení omylem odpálila raketu, která přeletěla nad Japonskem, ekonomikou krizí asijských trhů, jež se přenesla i na jihoamerický kontinent. „Černé pondělí“ mělo dopad i na evropské burzy, naopak české měně se až nebývale dařilo patrně díky nedůvěryhodnému ruskému rublu.

Již v letních měsících byla v sousedním Německu zahájena volební kampaň. Necelý měsíc před rozhodnutím průzkumy favorizovaly Sociální demokraty (SPD) v čele s Gerhardem Schröderem a očekávaly volební výsledek přes 40 %. Druhou nejsilnější stranou v zemi se měli stát dle předběžných šetření Křesťanští demokraté a křesťanští sociálové (CDU/CSU) s úřadujícím spolkovým kancléřem Helmutem Kohlem s 38 %. Ostatní strany disponovaly prozatím s 5 až 6 % – Spojenectví 90 se Zelenými, Liberálové (FDP) a Postkomunisté (PDS).

Za „enfant terrible“ byl označován ruský politik Alexandr Lebeď. Dle jeho názoru by bylo řešením ruské ekonomické krize posílení soukromého sektoru a určitá decentralizace státní moci. Podle expertů byl ekonomický systém v Rusku založen na finančních spekulacích a vývozu ropy a zemního plynu. Mělo se za to, že stabilní měna, nízká míra inflace spolu s prezidentem Borisem Jelcinem zajistí zemi ekonomický růst.

Mezinárodní soudní tribunál v tanzanijské Arushe rozhodl o vině rwandského premiéra Jeana Kambanda za genocidu ve Rwandě z roku 1994. Podle soudu nesl odpovědnost za etnické čistky a smrt více než půl milionů Rwanďanů. Kambanda se stal v tehdejší době nejvýše postaveným politikem, který byl za genocidu a zločiny proti lidskosti odsouzen na doživotí po čtyřech letech po ukončení občanské války v zemi.

Nelegálním prodejem zbraní se do komunistické Číny a Severní Koreji dostalo více než 100 nosičů raket. Ruskému občanovi se podařilo vyvést armádní vozidla značky Tatra pod hlavičkou české firmy nedisponující licencí Ministerstva průmyslu a obchodu. Vstup ČR do NATO sice neměl být touto akcí ohrožen, ale očekávala se kritika z USA.

Írán a Talibán se přiznaly k otevřenému konfliktu na společné íránsko-afghánské hranici. Talibán, islamistické hnutí, kontroloval většinu afghánského území. Na počátku krize stálo dobytí města Mazáre Šaríf na severu Afghánistánu talibánskými bojovníky, při kterém bylo zajato několik Íránců, mezi nimiž byla i desítka diplomatů a jeden novinář státní tiskové agentury IRBA. Na tuto situaci reagoval Írán uspořádáním vojenského cvičení na hranicích se sousedním státem. Jednotky s 35 tis. vojáky, 25 bojovými letouny či s dvěma raketovými bateriemi zde setrvaly i po dokončení cvičení.

Sponzoři koaliční strany ODS figurovaly mezi úspěšnými firmami zakázek hl. m. Prahy. Takové jednání považovali za nemorální někteří političtí oponenti Klausovy strany. K zamýšlení vedlo právě jednání ODS, která si do svého účetnictví žádným způsobem nenaznamenala dary od těchto subjektů navzdory přiznání šéfa pražské ODS Jana Koukala o jejich přijetí. Jednalo se o zakázky na údržbu a provoz veřejného osvětlení, výstavby městských kolektorů nebo výkupu stavebních pozemků. Firmy Epic či Subterra byly v předešlých letech štědrými sponzory strany. Aféra by se zřejmě nerozpoutala, kdyby vládnoucí stranou v hlavním městě nebyla právě ODS.

Na Slovensku se blížily parlamentní volby, které měly zodpovědět přinejmenším čtyři otázky: za prvé jaký bude politický systém země a zda se znovu posílí postavení institucí zaručující demokratické principy. Druhá otázka se týkala ekonomických mechanismů, které byly pod vlivem nomenklaturní privatizace značně potlačeny. Třetí se vztahovala k respektování zákonů a ústavy politickými reprezentanty, a především vládnoucí garniturou. Poslední, zda nastolená politika postavená na obrazu nepřátel bude ustupovat a nahradí ji demokratická a transparentní cesta. Nadcházející volby nabízely srovnání ČR a SR co do vývoje polistopadové politické kultury. Dle analytiků na Slovensku stejně jako v České republice absentovala velká volební témata a byla nahrazena protikorupčními tématy typu „akce čisté ruce“. Poprvé v polistopadové historii hrála v obou zemích roli marketingová strategie předvolební kampaně. V případě Slovenska pak zásadní úlohu sehrávala média, „objektivně“ referující o protikandidátech favoritní strany, volební zákon diskriminující soukromá média a možná manipulace výsledků. V České republice naopak média zůstala spíše objektivní a nebyla ovlivněna ani omezena žádnou obdobnou normou. Mečiar využíval v kampani HZDS i popularity známých osobnosti ze světové, české i slovenské scény. Ke zlepšení „image“ stávajícího premiéra pomohla např. topmodelka Claudia Schiffer otevřením nového dálničního úseku, herečka Claudia Cardinal nebo francouzský herec Gérard Depardieu. Pražská fotbalová Sparta nastoupila k přátelskému utkání s prešovským týmem k oslavě založení tamějšího klubu, ale český celek nastoupil v dresech HZDS.

Za zlom ve vyšetřování finančních skandálů ODS se považovalo svědectví vlivného pracovníka SPT Telecom, který na policii vypověděl, že strana měla obdržet úplatek ve výši 300 mil. Kč za privatizaci Telecomu od švýcarsko-holandské firmy Tel-Source. Strana přijetí úplatku odmítla.

Ve Spojených státech amerických stále probíhala „kauza Lewinská“. Prezident Bill Clinton v Bílém domě přiznal vztah s bývalou stážistkou po déle než sedmi měsících od vypuknutí aféry. Zpráva vyšetřovatele Kennetha Starra uváděla mimo jiné podrobné nákresy fyzické podoby onoho vztahu. Členové Kongresu měly rozhodnout o tzv. impeachmentu, tj. odvolání prezidenta. Clinton sice vztah přiznal, ale odmítl veškerá další obvinění z křivé výpovědi, maření vyšetřování či zneužívání prezidentské pozice a podle jeho slov americká ústava dovolovala odvolat hlavu státu v případě usvědčení ze zrady, úplatkářství a jiných závažných trestných činností. Podle analytiků světového dění měl Clinton na 70 % odstoupit. Prezidentova podpora u veřejnosti stále klesala.

Prezident Václav Havel uskutečnil státnickou cestu do Spojených států amerických, kde se setkal i se svým protějškem Billem Clintonem. Spíše než o českého prezidenta se američtí novináři na společné konferenci obou hlav států zabývali skandálem Clintona a své otázky směřovali ke vztahu prezidenta a Moniky Lewinské. Na počest prezidenta Havla se konal v Bílém domě koncert člena legendární skupiny Velvet Underground, Lou Reeda, který vstoupil s doprovodnou kapelou, v níž si zahrál coby host nestor české undergroundové rockové scény Milan „Mejla“ Hlavsa.

Podle výzkumu společnosti GfK každý pátý občan republiky přiznával, že předal úředníkovi úplatek. Třetina české populace se domnívala, že úplatky přijímá v největší míře úřednický aparát. Dále se dle respondentů nejvíce uplácelo v soudnictví, zdravotnictví a na policii. Oproti době socialismu, kdy si osm procent obyvatel myslelo, že úplatkářství je samozřejmou součástí života, zastávalo stejný názor téměř deset let po Sametové revoluci přes 20 % obyvatel. Přes 40 % lidí bylo přesvědčeno, že za minulého režimu korupční jednání bylo oproti devadesátým létům méně rozšířené.

Sice Mečiarova HZDS vyhrála slovenské parlamentní volby se ziskem 27 %, ale odpůrci tehdejšího nejmocnějšího muže Slovenska se shodli na koalici, která disponovala ústavní většinou. Na spolupráci se dohodla Slovenská demokratická koalice (SDK), jež získala přes 26 % hlasů, Strana demokratické levice (SDL) s necelými 15 %, Strana maďarské koalice se ziskem 9 % a Strana občanského porozumění s 8 %. Nově utvořená koalice obsadila 93 křesel z celkovým 150 a získala tak pohodlnou většinu k prosazování své antimečiarovské politiky. Volební účast na Slovensku přesáhla 84 %. (ř, 2) Emotivní rozloučení připravil po porážce v zářijových volbách odstupující premiér Slovenska Vladimír Mečiar ve veřejnoprávní Slovenské televizi. Mečiar na rozloučenou zazpíval divákům „S Pánem Bohem jdu od vás“.

Za další možné nástupce v prezidentském úřadu označil Václav Havel bývalého federálního předsedu vlády Petra Pitharta, tehdejší ministryni zahraničních věcí USA Madeleine Albrightovou nebo Petru Buzkovou, místopředsedkyni ČSSD.

Ze zdravotních důvodů z funkce předsedy KDU-ČSL rezignoval Josef Lux. Mezi kandidáty na post předsedy strany patřil bývalý ministr vnitra Cyril Svoboda, který oproti Luxově politickému kurzu chtěl lidovce více naklonit na stranu ČSSD. Odstupující předseda stále hájil spolupráci s pravicovou ODS a US. Dále se jako o možných kandidátech na předsedu KDU-ČSL hovořilo o exministru obrany Miroslavu Výborném nebo o tehdejším prvním místopředsedovi strany Janu Kasalovi.

Po šestnácti letech u moci skončila éra kancléře Helmuta Kohla. V parlamentních volbách Spolkové republiky Německo zvítězila strana Gerharda Schrödera SPD, když získala přes 41 % preferenčních hlasů. Dosavadní dolnosaský premiér Schröder se tak stal novým německým kancléřem.

NATO se chystalo na vojenský zásah v Kosovu. Ultimátum dostal vůdce Srbů a jugoslávský prezident Slobodan Miloševič – pokud nepřistoupí na šest podmínek velmocí, jednotky NATO zaútočí na území ovládané jugoslávskou armádou. Miloševič měl dle podmínek velmocí stáhnout své jednotky a zastavit boje v Kosovu, umožnit přístup humanitárním organizacím, zajistit návrat uprchlíků do domovů a v neposlední řadě zahájit jednání s představiteli kosovských Albánců a spolupracovat s mezinárodním soudem pro vyšetřování válečných zločinů. Diplomatická jednání západu o zastavení krvavého postupu srbských jednotek proti etnickým Albáncům v provincii Kosovo selhaly.

V Bělehradě se konala jednání zvláštního amerického vyslance Richarda Holbrooka s prezidentem Miloševičem. Holbrook se měl pokusit naposledy přesvědčit Miloševiče o mírové cestě k urovnání krize v jihosrbském Kosovu. Od začátku roku 1998 na tomto území probíhaly boje mezi etnickými Albánci a jugoslávskými silami. Statisíce lidí byly nuceny opustit své domovy a na tisíc lidí v bojích zahynulo.

Ve dnech 11. až 14. října se uskutečnil druhý ročník mezinárodní konference Forum 2000, jehož tématem se stal fenoménem globalizace. První den světově významné osobnosti z různých oborů a profesí diskutovali o politických systémech a způsobech vlády. Druhý den se debatovalo o ekonomických dopadech. Program třetího dne nabídl otázku lidských práv, duchovní, etickou a kulturní dimenzi civilizace. Mezi hosty patřila Hillary Clintonová, někdejší ministr zahraničí USA Henry Kissinger nebo bývalý polský disident Adam Michnik, hlavní rabín Izraele Meir Lau či bývalá polská premiérka Hanna Suchocká. U zrodu konference stál prezident Václav Havel, židovský spisovatel a nositel Nobelovy ceny Elie Wiesel a japonský filantrop Yohei Sasakawa.

Slobodan Miloševič po jednání s Richardem Holbrookem pod hrozbou útoku letounů a raket NATO přistoupil na podmínky západních mocností ohledně řešení krize v Kosovu. V dohodě se předpokládalo, že Kosovo zůstane součástí Jugoslávie, ale získá rozsáhlé pravomoci. Někteří kosovští Albánci však požadovali úplnou nezávislost území.

Miloševič nesplnil 96hodinové ultimátum západu k učinění kroků ke splnění šesti podmínek. Navzdory tomu NATO odložilo útok a aliance prodloužila ultimátum o deset dní.

Britská policie zatkla někdejšího chilského diktátora Augusta Pinocheta, jednoho z nejkontroverznějších osob druhé poloviny dvacátého století. Pinochet se podrobil v Londýně operaci kýly, po zotavení ho britské jednotky zatkly na žádost španělské justice. Chilský doživotní senátor se měl zodpovídat před španělským soudem za osud Španělů zabitých či zmizelých od roku 1973, kdy se násilně chopil moci. Proti Pinochetově zadržení vznesla chilská vláda protest. Pinochetovi se podařilo zastavit nástup komunismu v zemi a vyvést ji z hluboké hospodářské krize a zároveň z ní vybudovat jedno z nejsilnějších hospodářství na americkém kontinentu. Na druhé straně zavedl krvavou vojenskou diktaturu v jejímž důsledku uprchlo ze země na milion lidí a přes 130 tis. odpůrců režimu skončilo ve vězení, na 3 tis. jich bylo připraveno o život.

Srbská vojska začala ostřelovat pozice Kosovské osvobozenecké armády (UCK) v oblasti Mališevo.

Hlavní vyjednavač pro rozšiřování EU Nikolaus van der Pas kritizoval Českou republiku za nepřipravenost ke vstupu do evropského společenství. Tím se i měl posunout předpokládaný termín vstupu do EU z původních prognóz v roce 2002 až 2003 až na data o tři roky později (2005-2006). Mezi negativně hodnocené oblasti patřila státní správa, soudnictví, připravenost vynucovat platnost evropského práva, praxe státní pomoci podnikům, fungování hospodářské soutěže, bankovní sektor, nedostatečná restrukturalizace podniků a stav zemědělství.

Zástupci Palestiny a Izraele dospěli po devět dní trvajících diskuzích k podpisu mírové smlouvy. Izrael upustil od nároků na území tzv. západního břehu Jordánu výměnou za to, že Palestinci nebudou podnikat teroristické útoky na židovský stát. Podpis smlouvy ohrozil na poslední chvíli izraelský požadavek o propuštění špiona Jonathana Pollarda z amerického vězení, který byl v USA odsouzen na doživotí v roce 1987 za špionážní činnost právě pro Izrael. Bill Clinton s Pollardovým propuštěním souhlasil, i když neviděl spojitost mezi uzavřením míru na Blízkém východě a více než deset let starým případem.

Kritika se snesla na jednobarevný sociálnědemokratický kabinet premiéra Miloše Zemana. Dle opozičních politiků 100 dní vlády ukázalo zmatky a nepřipravenost kabinetu „bez vize a naděje“. Negativní hodnocení si Zemanova vláda vysloužila za údajný chaos ve výrocích ministrů k jednotlivým problémům, za vyvolání diplomatického sporu s Německem nebo za nerozhodnost v případě vyslání vojenské polní nemocnice do oblasti Kosova pod hlavičkou NATO.

Prezident Václav Havel předal v den výročí založení samostatného Československa státní vyznamenání osobnostem, jež se zasloužily o stát v různých oblastech. Mezi nositeli nejvyššího státního vyznamenání Řádu Bílého lva patřil např. generálmajor Josef Bartík, brigádní generál Mikuláš Antonín Číla, prezident Spojených států amerických Bill Clinton nebo generální tajemník NATO Javier Solana. Řád Tomáše Garrigua Masaryka obdržel britský makléř a humanitární pracovník Nicholas G. Winton, zachránce téměř sedmi stovek dětí z židovských rodin z Československa za druhé světové války, Henry Alfred Kissinger, americký historik a politolog či světící pražský biskup mons. Václav Malý. Celkem prezident vyznamenal přes 100 osobností.

Předávání říjnových státních vyznamenání mělo svou dohru. Senátor Václav Benda, který byl rovněž mezi oceněnými, upozornil na jednání Hradu kolem ocenění bývalého vídeňského starosty Helmuta Zilka. Ten byl na poslední chvíli ze seznamu vyškrtnut kvůli nátlaku novináře ze Süddeutshe Zeitung Petera Broda disponujícího materiály, které měly usvědčovat Zilka ze spolupráce s StB. Hradní kancléř Medek situaci komentoval, že prezident Zilka neocenil z důvodu obav o rozpoutání aféry kolem vyznamenaných, a tedy potenciálního znevážení celého aktu.

Ministerstvo pro místní rozvoj připravovalo projekt k regeneraci sídlišť a bydlení v panelových domech. Rekonstrukce se dočkalo sídliště Kohoutovice u Brna s více než dvěma sty byty a bývalá sovětská vojenská základna Mladá u Milovic severovýchodně od Prahy.

Další kritiky se dostalo České republice za příliš pomalé provádění změn na cestě do evropského společenství. Byla vyhlášena za stát nejhůře plnící požadavky z kandidátských zemí. Evropská komise ve své zprávě uvedla, že za uplynulých 18 měsíců se v ČR nerealizovala žádná z větších slibovaných opatření (jako bylo např. zavedení zákona o státní službě).

Ve Spojených státech amerických se konaly volby do Sněmovny reprezentantů do amerického Kongresu, ze kterých vzešlo 36 guvernérů jednotlivých států USA a 34 senátorů. Předpokládala se nízká volební účast. Volby se spojovaly i s hlasováním o budoucnosti prezidenta Billa Clintona, jehož obliba u veřejnosti kvůli aféře okolo utajovaného vztahu s Monikou Lewiskou a následným vyšetřováním klesla a vzbudila nezájem o politické dění. Republikáni se svými disciplinovanými voliči měli větší šance při nízké volební účasti na zisk mandátů oproti demokratům. Znovu se o místo guvernéra ve státě Texas ucházel George Bush, ml., syn posledního republikánského prezidenta George Herberta Walkera Bushe a možný favorit dalších prezidentských voleb. Na Floridě kandidoval na guvernéra i mladší syn bývalého prezidenta, Jeb Bush. (Tuto funkci zastával od ledna 1999 až do ledna 2007.) Rodina Bushů byla jednou z nejúspěšnějších rodin v politické historii Spojených států. Za zcela chybné bylo možné označit předešlé prognózy ohledně výsledků voleb. Demokraté navzdory průzkumům a skandálu Billa Clintona ovládli volby do Sněmovny reprezentantů.

Za vysílání rádia Svobodná Evropa z Prahy na území Iránu hrozil Teherán sankcemi pro Českou republiku a odvolal také velvyslance z českého hlavního města. Irán označil vysílání za teroristický čin a vyhrožoval omezením ekonomické spolupráci.

V listopadu započala volební kampaň o křesla v horní komoře parlamentu. Ministr zdravotnictví Ivan David dokonce vydíral voliče v Liberci skrze dostavbu diagnostického ústavu. Pokud by Liberečané zvolili kandidáta za ČSSD Václava Pecinu, poskytlo by údajně ministerstvo čtvrt milionu na dostavbu ústavu. Navzdory tomu byl za liberecký obvod znovu zvolen Přemysl Sobotka, jenž vykonával funkci senátora po dvě desetiletí (1996-2016) a v letech 2004 až 2010 Senátu předsedal.

Za nejhledanějšího teroristu na světě byl označen Usáma Bi Ládin. V USA mu hrozil trest smrti. Za informace vedoucí k jeho dopadení byla vyhlášena odměna pět milionů dolarů. Federální porota v New Yorku ho spolu s dalšími pěti teroristy obvinila z útoků proti americkým cílům. Předpokládalo se, že se Bin Ládin spolu s dalšími hledanými skrývá v Afghánistánu.

Václav Havel navrhl Slovensku, Polsku a Maďarsku vrcholnou prezidentskou schůzku na cestě za obnovením visegrádské spolupráce. Havel spolu s dalšími představiteli středoevropských zemí tímto krokem potvrdil snahu pomoci Slovensku ke splnění požadavků k připojení do struktur NATO a EU. Na tato prohlášení zazněla v deníku Slovenská republika kritika ze strany HZDS o údajném „oškubání mladé Slovenské republiky“.

Spojené státy v tichosti připravovaly útok na Irák, když posilovaly válečné loďstvo v Perském zálivu. Pomocí raket chtěly přimět Bagdád k obnovení spolupráce s mezinárodními vojenskými inspektory z OSN. USA postupně stahovalo diplomaty z oblasti Blízkého východu. Irácká reprezentace zůstávala vůči výhrůžkám o vojenském útoku imunní a trvala na rozhodnutí země přerušit s inspektory OSN spolupráci. Bagdád podmiňoval případnou kooperaci a vpuštění expertů i humanitárních pracovníků znovu do země přehodnocením sankcí uvalených na Irák po jeho invazi do Kuvajtu v roce 1990. Izrael se obával odvetné akce v případě, že USA spolu se státy kolem Perského zálivu, Sýrie a Egypta, zaútočí na Irák. Jásir Arafat, vůdce Palestinců, vyzval Spojené státy k vyčerpání všech variant diplomatického řešení irácké krize.

Ve dnech 13. a 14. listopadu se konaly v pořadí již osmé volby od roku 1989, tentokrát do obecních zastupitelstev a do Senátu, kde se obměňovala jedna třetina jeho členů. V komunálních volbách usilovalo o funkci přes 180 000 uchazečů ze 172 politických uskupení. K dispozici bylo 62 471 míst v obecních zastupitelstvech. Senát nabídl 27 mandátů pro 136 kandidujících z 18 politických stran. V souvislosti s dalšími volbami vyvstala otázka o struktuře mocenských elit. Devět let po tzv. sametové revoluci se obměnila vládnoucí vrstva pouze z části. Změny nastaly v hospodářské sféře, ale politická moc podle názoru některých médií (např. Lidových novin) zůstávala stále v rukou prominentů režimu řízeného předlistopadovou komunistickou stranou. Jasným vítězem komunálních voleb se stali nezávislí kandidáti, kteří ovládli republiku kromě Břeclavska, Hodonínska, Uherskohradišťska a Frýdecko-Místecka, kde zvítězila KDU-ČSL a Rychnovska a Jablonecka s ODS jako vítěznou stranou. Z prvního kola senátních voleb si ODS přinesla dobrou výchozí pozici pro zisk mandátů. Z nominovaných 27 kandidátů ODS postoupilo do druhého kola 22, v případě vládnoucí ČSSD pouze 15 uchazečů.

Začalo se hovořit o konci tzv. politiky izolace, v níž se po roce 1989 ocitla komunistická strana. ČSSD připouštěla zrušení závazku z roku 1995 (tzv. bohumínské usnesení) o nespolupracování s KSČM jako nástupcem Komunistické strany Československa. K přehodnocení závěrů bohumínského sjezdu ČSSD došli někteří členové vládní strany po neúspěšných jednáních s demokratickými stranami Parlamentu o prosazování svého politického programu.

Izrael začal naplňovat dohodu z amerického Wye Plantation o stahování armádních jednotek ze Západního břehu. Obyvatelé palestinských měst oslavovali dodržení smlouvy mezi Izraelem a Palestinou a snahy o mírový proces na Blízkém východě. Izrael se stahoval ze slíbených 2 % území západního břehu Jordánu, propustil palestinské politické vězně a povolil otevřít mezinárodní letiště v pásmu Gazy.

Druhý kolem pokračoval senátní volby. Překvapivým vítězem se ve třetině volebních obvodů stala čtyřkoalice KDU-ČSL, US, ODA a DEU, když společně získala 13 mandátů ze 14. Naopak oproti prvnímu kolu si pohoršila ODS, která z dva a dvaceti  kandidátů proměnila v pouhých devět mandátů. ČSSD v senátních volbách propadla, když proměnila v senátní křeslo pouze u tří z patnácti nominovaných. Strany „opozičních“ partnerů Klause a Zemana ovšem neztratila ústavní většinu v Senátu nejtěsnějším počtem 49 mandátů.

Radikální odborový předák a lékař David Rath se stal prezidentem České lékařské komory. V čele tak vystřídal dosavadního předsedu Bohuslava Svobodu. Neočekávané vítězství Ratha vzešlo z nespokojenosti lékařů s jejich platovými podmínkami i se stavem českého zdravotnictví.

Dle průzkumu veřejného mínění si 55 % obyvatel země přálo rezignaci hlavy státu Václava Havla. Důvěra v prezidenta od roku 1996 klesala a v roce 1998 dosahovala „pouhých“ 52 %. Za klesající popularitou Havla stály nejen jeho zdravotní potíže, ale také působení první dámy Dagmar Havlové na Hradě, jež se stala pro značnou část veřejnosti nepřijatelnou. Dále zde hrál roli rozpor mezi idejemi prezidenta a uskutečněnými změnami. Havel chtěl docílit omezení moci politických stran, ovšem výsledky voleb do Senátu i do Poslanecké sněmovny spíše ukazovaly na opačnou tendenci.

V Postupimi se konal summit představitelů Německa a Francie. Dle očekávání se Gerhard Schröder a Jacques Chirac neshodli na obsahu reformy EU a naplnili tak obavy, že rozšíření unie bude trvat oproti očekávání déle. Informace o „zadření motoru evropské integrace“ přišla několik dní před konaným summitem EU ve Vídni.

Výsledky senátních voleb byly projednávány u Nejvyššího soudu. Soud v případě stížnosti na neregulérnost voleb v obvodu Brno – město rozhodl ve prospěch sociálního demokrata Zdeňka Koudelky a zbavil tak zvolenou senátorku Dagmar Lastoveckou (ODS) mandátu. Z tohoto důvody byly vypsány nové volby pro obvod č. 58. Porušení volebního zákona se měla dopustit Česká televize a Lidové noviny zveřejněním textu a reportáže 48 hodin před volbami, které místní kandidátku údajně zvýhodňovaly před ostatními uchazeči o post senátora. Kauza se dostala k Ústavnímu soudu, protože dle Václava Klause byly rozhodnutím soudu ovlivněny další demokratické volby.

Média připomněla, že před padesáti lety byla na III. Valném shromáždění OSN v Palais de Chaillot v Paříži přijata Všeobecná deklarace lidských práv. Příprava začala již o dva roky dříve, v roce 1946, v akademickém městečku newyorské Hunter College. Předsedkyní Výboru pro lidská práva byla tehdy zvolena bývalá americká první dáma a osobnost v oblasti lidských práv Eleanor Rooseveltová. Deklarace byla schválena 10. prosince 1948 a hlasování o ní se zdrželo např. Československo, Bělorusko, Jugoslávie, Polsko, Ukrajina, Sovětský svaz, Jihoafrická unie a Saúdská Arábie.

Britský ministr vnitra Jack Straw rozhodl o vydání Augusta Pinocheta, bývalého chilského diktátora, do Španělska ke stíhání za zločiny proti lidskosti, jichž se dopustil dle španělské justice jako vůdce Chile v letech 1973 až 1978. Chilská vláda odvolala svého velvyslance na protest z Londýna. V hlavním městě Santiago de Chile několik desítek stoupenců Pinocheta protestovalo proti rozhodnutí Británie.

Nobelovu cenu za mír získal lídr nejsilnější katolické strany v Severním Irsku, John Hume a David Trimble, britský ministr spravedlnosti za zásluhy o uzavření míru mezi katolíky a protestanty v britské provincii. Slavnostnímu předání byl přítomen norský král Harald V. a královna Sonja.

Ve dnech 16. až 19. prosince USA a Velká Británie zaútočily na Irák v rámci operace „Pouštní liška“. Důvodem útoku byly obavy Američanů i Britů o vlastnictví jaderných zbraní země vedené Saddámem Husajnem. Neochota Iráku spolupracovat s mezinárodními zbrojními inspektory, kteří kontrolovali likvidaci zbraní hromadného ničení, dospěla až k vojenskému konfliktu. Kritikové tvrdili, že útok přišel ve chvíli, kdy americkému prezidentovi Billy Clintonovi hrozila ústavní žaloba, která by měla za následek jeho odchod z funkce prezidenta USA a pozice nejvlivnějšího muže světové politiky. K ostřelování Iráku armádami USA a Británie přidaly i nálety. Vojenské útoky na Irák vyvolaly ostré protesty Ruska a Číny. Naopak ¾ Američanů zásah na území cizího státu dle průzkumů podporovaly. V operaci „Pouštní liška“ zahynulo za první dva dny přes 30 osob a dalších sedm desítek bylo zraněno. Po vyhlášení vojenské pohotovosti ruské armády Moskva odvolala své velvyslance z USA a Británie. Po čtyřech dnech Spojené státy americké spolu s Velkou Británií ukončily čtyřdenní ofenzívu Iráku. Irák i západní spojenci shodně tvrdili, že vítězství je na jejich straně.

Kongres USA podruhé v dějinách obžaloval prezidenta. O impeachmentu rozhodla republikánská většina. Důvodem rozhodnutí byla dlouho prošetřovaná kauza okolo sexuální aféry s Monikou Lewinskou. Sněmovna odhlasovala obvinění prezidenta z křivé výpovědi pod přísahou a maření výkonu spravedlnosti. Oproti názoru Kongresu se 70 % Američanů domnívalo, že by prezident neměl být obviněn ani odvolán.

Jugoslávský prezident Slobodan Miloševič porušil mírovou dohodu s americkým vyjednavačem Richardem Holbrookem a zaútočil v oblasti Kosova na místní Albánce. Ti následně vypověděli příměří. Boje mezi jugoslávskými bezpečnostními silami a Kosovskou osvobozeneckou armádou vypukly na Štědrý den na severu Kosova.

Vánoční poselství Urbi et Orbi (Městu a světu) přednesl papež Jan Pavel II. na Svatopetrském náměstí ve Vatikánu. Hlava katolické církve v poselství vyzvala k potrestání viníků genocid a válečných zločinů, dále k míru, jednotě a porozumění a ukončení bratrovražedných bojů ve všech částech světa. Dále vyzval k ochraně životního prostředí po živelných katastrofách, které zasáhly různé části planety Země.